Noční směna (Late Shift) je v mnoha ohledech výjimečný film, který pasuje diváka do role scénáristy. Každý divák v sále se totiž podílí na tom, jak Noční směna skončí. Přes aplikaci rozhodujete za hlavního hrdinu. Údajně bylo filmaři natočeno sedm různých konců.
Sedm různých závěrů filmu, to už je pořádná dávka. Z toho si už snad vybere každý, no ne? Tak jednoduché to není. V sále totiž nesedíte sami. Aby hrdina postupoval přesně podle vašich pokynů je nereálné. Po půl hodině se budete rozhlížet po všech divácích a říkat si: "Proboha, s jakými lidmi to tady sedím?". Ano, tento film vás donutí nenávidět zbytek sálu a při odchodu ze všech stran ucítíte nevraživou náladu a vyčítavé pohledy.
Těměř vždy si pustím trailer na film ještě předtím, než si na něj zajdu do kina. To samé jsem udělal i před Noční směnou, ale bylo to trochu zbytečné. Děj je totiž skoro při každém promítání jiný. Během celého filmu je přibližně 180 různých změn, které může hlavní hrdina provést. Nemusíte se tedy bát, že byste nedostali prostor k ovlivnění. Vlastně ve výsledku budete mít paranoiu z toho, jak často si budete kontrolovat svůj mobil a čekat na hlasování. Ze začátku jsem měl problém zvolit jednu ze dvou variant v určeném limitu. S přibývajícím časem se ale už rozhodujete bleskurychle, až vás to samotné děsí a divíte se, kde se to ve vás bere. Při scéně, kdy rozhodujete, jestli chcete trápit člověka na nemocničním lůžku a bez váhání chcete pokračovat, tak tušíte, že je něco špatně. Potom už jenom doufáte, že na vás před sálem nebude čekat policie a nebudou po vás vyžadovat vysvětlení vaši brutality.
Asi v polovině filmu jsem dostal podezření, že autoři uvádějí snímek jako interaktivní jenom na oko. U každé příležitosti totiž vyhrála ta logičtější a předvídatelnější volba. To ale nejspíš bylo dáno konzervativním publikem, které se příliš nepouštělo do nějakých dobrodružství. Postupně to dokázalo člověka pořádně naštvat a otrávit. O to víc vás však potěšilo, když hrdina udělal něco nepředvídatelného a konečně poslechl i vás. Moji teorii o podvodu na diváky mi vyvrátil konec filmu, který byl pro mě mimochodem nepochopitelný. Na konci se mělo hlasovat o tom, zda jsme se závěrem spokojeni. Publikem se ozval smích a většina zvolila, že ne. Dále se nás zeptali, zda se chceme vrátit zpět do děje a vidět jiný konec. Našstěstí se nenašel dostatečný počet rebelů a my jsem se tak vrátili v čase. Moji radost po chvíli pokazil fakt, že diváci hlasovali téměř totožně. Kvůli špatným rozhodnutím jsem tak zhlédnul stejný závěr dvakrát po sobě. Dobře, to se nepovedlo. Většinou nejdete do kina proto, abyste poslední úsek filmu viděli na dvakrát.
Nápad interaktivního filmu je podle mě skvělý. Možná to je recept na to, jak do kin zase dostat dostatečný počet lidí. Já bych si ale spíš přál vidět Noční směnu v sále, kde budu jediným divákem. Potom bych nemusel nikomu vyčítat špatnou volbu a za děj bych byl zodpovědný pouze já. Když odhlédnu od toho, že mě i přes všechna úskalí na filmu nejvíce bavila interaktivita, tak zjistím, že samotný film nebyl příliš kvalitním počinem. Kdyby autoři odstranili rozhodovací pasáže, tak by snímek nejspíš upadl do zapomnění a nikdo by se jej určitě nepustil vícekrát. Pokud máte dostate odvahy, tak na Noční směnu můžete do kina zajít sedmkrát a doufat, že uvidíte všechny možné rozuzlení.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
