Štít budovy teoretických ústavů Fakultní nemocnice v Olomouci vrcholí více než dvoumetrovým sousoším zvaným Anatom. Postavu lékaře v plášti obklopují akty muže a ženy. Jméno sochaře Josefa Stárka, který v 60. letech sousoší vytvořil, zná jen málo dosud žijících pamětníků. Někteří si snad vzpomenou i na dřevěnou maringotku s ohrazeným prostorem, na němž Stárek tesal sochy z pískovce podle sádrového modelu, jehož autorkou byla brněnská sochařka Sylva Lacinová-Jílková
Velké kamenné sochy jsou obvykle výsledkem spolupráce. Autor navrhne koncepci a vytvoří model. Do sádry ho odlije on sám nebo častěji štukatér. Provedení v kameni je často dílem reprodukčního sochaře, autor práci uzavírá svou korekturou, je-li nutná. Výsledkem spolupráce je dílo, dokončené v přijatelném časovém termínu. Práce reprodukčního sochaře není pouhou nápodobou modelu. Tento řemeslník bývá obvykle vybaven uměleckou dovedností a navíc znalostí dějin umění. Mnozí reprodukční sochaři vytvářejí i vlastní autorská díla, mohou také pracovat jako restaurátoři atd. To je i případ Josefa Stárka.
Narodil se ve Vídni 21. 1. 1920 a brzy se s rodiči přestěhoval do Mrákotína. V dospělém věku tam pracoval ve firmě Jarolíma Foita, naučil se opracovávat tvrdou žulu i manipulovat s těžkými kamennými bloky. Vše bylo přerušeno válkou, totálním nasazením k leteckému průmyslu ve Vídni. Ale i tam Stárek navštěvoval při zaměstnání umělecko-průmyslovou školu. Na konci války šel do pozdějších Milo závodů v Olomouci, kde se tehdy zaváděla výroba letadel. Tam se dověděl o sochaři Juliu Pelikánovi, po válce u něj našel zaměstnání a naučil se reprodukční sochařině.
Dějiny umění měl možnost studovat jako mimořádný posluchač Filozofické fakulty Univerzity Palackého, přesněji katedry výtvarné výchovy. Tam tehdy působili muži významných jmen: Teoretici Josef Vinecký, Josef Vydra a Václav Richter, dále sochaři Vladimír Navrátil a Karel Lenhart.
Josef Stárek reprodukoval sochy olomouckým sochařům Juliu Pelikánovi, Vladimíru Navrátilovi, Karlu Lenhartovi, Járu Šolcovi, Rudolfu Doležalovi, Ivanu Theimerovi, brněnským sochařům Sylvě Lacinové-Jílkové a Jiřímu Markovi. Z dalších jmenujeme Jana Třísku, Josefa Bajáka a Karla Doubravského.
Známé jsou zejména tyto sochy: Lenhartova Hygie na olomoucké radnici, Theimerova kašna na Kollárově náměstí, Lenhartova Rodina na Foersterově ulici, Navrátilovi Dělostřelci před kasárnami v Hranicích. Stárek se také věnoval restaurování historicky významných soch, z nichž mnohé vidíme v Olomouci a okolí: Na Svatém Kopečku, kde nějaký čas bydlel, restauroval korpus kříže na tzv. Bolestných schodech Baziliky Navštívení Panny Marie, dále sochy nad portálem hlavního vchodu do chrámu a vposled křížovou cestu vedoucí ze Samotišek. S Karlem Lenhartem restauroval všechny olomoucké kašny a po Lenhartově smrti sloup Nejsvětější Trojice. Samostatně vytvořil řadu funerálních a komorních skulptur.
Josef Stárek zemřel v Olomouci 20. 5. 1996. Pro ty, kdo navštěvují Fakultní nemocnici v Olomouci, připojíme zajímavost - syn Josefa Stárka, prof. MUDr. Ivo Stárek, CSc., je rovněž spojen s univerzitou a nemocnicí: působí jako profesor v klinickém oboru otorhinolaryngologie.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
