Málokdy jsem byl lupič, říká vyšetřovatel olomoucké krajské hospodářské kriminálky. Systém není dokonalý, člověk ale musí vytrvat. Stojí to za to

Kudy vedla Vaše cesta k policii? Přál jste si být policistou už od dětství?

Určitě jsem si nepřál být policistou už od dětství. Pravdou ale je, že ve hře na lupiče a policajty jsem málokdy byl lupič. Myšlenka nastoupit k policii přišla úplně z jiného směru. Přispělo k tomu ne příliš dobré vnímání policie v mém okolí a společností obecně. Nešlo mi do hlavy, proč to tak je a zajímalo mě, jestli to nejde dělat jinak. Chtěl jsem si to zkusit na vlastní kůži, aby můj názor na policii byl komplexní. 

Současně jsem měl u policie několik kamarádů, jichž jsem si vážil a bral jsem to tak, že pokud oni jsou u sboru, nemůže to být tak špatné, jak jsem slýchal. Rovněž jsem si říkal, že stejně tak potom budu moci já svým jednáním měnit k lepšímu názor veřejnosti na policii.

Jaké byly vaše začátky? Dokázal byste si vzpomenout na něco, co vás v začátcích hodně ovlivnilo? 

Moje začátky se dají popsat jako naprosté minutí se s představami a zamýšleným směrem. Původně jsem chtěl nastoupit na dopravní policii, viděl jsem se na dálničním oddělení. Ale tam tehdy nebylo místo, proto mi bylo určeno obvodní oddělení.

Sám jsem přihlásil na obvodní oddělení Olomouc III, což tehdy personalistku překvapilo, jelikož toto oddělení nemělo mezi policisty nejlepší pověst, mimo jiné i díky velké zatíženosti nápadem trestné činnosti.

Aspektů, které mě ze začátku ovlivnily, bylo poměrně velké množství. Paradoxně se vůbec netýkaly výkonu služby jako takového, ale spíše systémových záležitostí. Realita nebyla taková, jak jsem si ji představoval. 

Nicméně už při prvních směnách po boku zkušenějších policistů jsem nabyl pocitu, že by mi tahle práce mohla sedět. V začátcích jsem měl navíc opravdu štěstí na velmi dobré mentory. Šlo hlavně o kolegy z výkonu.

Systémové pojetí sboru mě velmi rychle utvrdilo v názoru, že svou práci budu dělat pro lidi a pro sebe, nikoliv kvůli statistikám. Díky tomuto vnitřnímu nastavení jsem pak překonával všechny nedokonalosti, kterými policie byla a stále je protkána, abych mohl tu práci dělat snad dobře, svědomitě a bez ztráty vnitřní motivace. 

Vadilo mi odkládání případů na neznámého pachatele. Mám rád složitější spisy

V jaké fázi jste si uvědomil, že byste chtěl být vyšetřovatelem?

Nějakou dobu se to vyvíjelo. Když jsem nastoupil k policii, rozhodně jsem nechtěl dělat žádnou „papírovou“ práci. Vždycky jsem všem říkal, že pokud něco nebudu dělat, tak papíry. 

Jenže to na mém mateřském útvaru nešlo. Spisy dělal, kdo mohl. Díky tomu, že jsem se dostal ke spisům velmi rychle po ukončení základní odborné přípravy, jsem i velice rychle zjistil, že mi  spisy vlastně sedí víc než práce v terénu. Postupem času mi navíc začaly vyhovovat skutkově složitější spisy.

A to vás dovedlo na hospodářskou kriminálku.

Ještě nějakou dobu jsem si myslel, že určitě nebudu dělat hospodářskou problematiku, ale tím, že mi začaly vyhovovat složitější spisy, mě přestával bavit klasický nápad trestné činnosti na obvodním oddělení, který někdy končí odložením tzv. „na neznámého pachatele“.

Zároveň jsem měl vždy blízko k problematice obchodu a ekonomiky, stejně jako k právu. Bavily mě hlubší diskuze a spory, což u pravidelně se opakujících vloupání do sklepů, vozidel a odcizených kabelek, nebývá. Všechny tyto aspekty naplňuje právě odvětví hospodářské kriminality. 

Hospodářská kriminalita je zatížena velkým administrativním objemem, proto je obecně mezi policisty neoblíbená a netěší se velkému zájmu. Zároveň však skýtá možnost se do věci pořádně ponořit, zajistit důkazy v listinné podobě a z jiných zdrojů, než jsou například (pro další řízení problematické) výpovědi osob. 

Jaký je běžný profil pachatelů trestné činnosti, kterým se věnujete?

Nyní se zabývám daňovou a dotační trestnou činností velkého rozsahu (po říjnové novele se škodou nad 10 milionů korun), kde se setkávám především se statutárními zástupci obchodních korporací, které jsou nějak zapojeny v prověřovaných obchodních řetězcích, případně jsou příjemci dotací. 

Jedná se většinově o dva tábory osob, a to o zajištěné majitele korporací, zkušené obchodníky a účetní na straně jedné, na straně druhé o osoby v pozici tzv. bílých koní, tedy o jedince většinou nemajetné, v určitém stavu nouze, na které jsou mnohdy společnosti přepsány za nejasných podmínek nebo nestandardním způsobem.

Pracují vyšetřovatelé hospodářské kriminálky i v terénu nebo jde o čistě kancelářskou práci?

Určitě se jedná více o „papírovou“ práci z kanceláře, kde občas sedím dlouho nad tabulkami Excelu s desítkami sloupců a statisíci řádků, výpisy z bankovních účtů, fakturací, smlouvami.

Jaký je pocit úspěšně dotáhnout případ, který převezme státní zastupitelství a soud pak uzná pachatele vinným?

Pochopitelně je to dobrý pocit. Jen někdy trochu ztrpčený skutečnou výši trestu, který soud pachateli uloží.  Tohle se však policista musí naučit odfiltrovat a považovat za splněnou práci stav, kdy spis převezme státní zástupce a směřuje jej k soudu.

Fotografování mám jako protipól k rozumové a exaktní práci u policie

Jste také úspěšným fotografem, přemýšlel jste o kariéře fotografa na plný úvazek?

Nejsem si úplně jistý, nakolik jsem úspěšný  O kariéře fotografa jsem uvažoval několikrát, zvláště v těžších časech u policie, kdy už mi se systémem docházela trpělivost, ale vždy jsem odolal. Fotografování mám jako protipól k rozumové a exaktní práci u PČR, kde pro kreativitu není prostor, respektive ne v běžně chápaném smyslu toho slova. 

Bojím se ale toho, že kdybych se živil pouze fotografováním, stalo by se mi to rutinou do takové míry, že bych upozadil kreativitu a vytratil by se ten ventilační parametr, který teď pro mě fotky nyní tvoří. K foťáku si odskakuji odpočinout od práce.

Co nejraději fotíte?

Již dlouho se zabývám hlavně třemi směry: dokumentární fotografií, která se v posledních letech stočila k běžnostem rodinného života, a fotografií architektury. V posledních letech mě baví pracovat s delší expozicí a hledat srozumitelné cesty ve většinově opomíjených jevech, jako je například pohybová neostrost.

Další linií je potom fotografování policejní práce, které se mě drží po celou dobu služby. Za tu dobu jsem nafotil nesčetně fotek buď z přímé policejní práce nebo v aranžovaných scénách policejní práci demonstrující. Moje fotky pak slouží ilustračním a propagačním účelům.

Každopádně mou nejoblíbenější činností v policejní fotografii je projekt benefičního kalendáře, který po několik let připravujeme s kolegy ze zákrokového družstva pohotovostního a eskortního oddělení našeho ředitelství ZONA. Výnos z prodeje každoročně věnujeme Dětské hematoonkologické klinice Fakultní nemocnice v Olomouci, resp. nadaci Šance. Tento projekt mi dělá radost a každý rok jsem příjemně překvapený, že se výtěžek celé akce stále zvyšuje. Jsem moc rád, že se projekt těší narůstající oblibě.

Co byste doporučil lidem, kteří přemýšlí o práci u policie? Je něco, co byste poradil sám sobě v začátcích?

Předně bych lidem, kteří o práci u policie přemýšlí, doporučil, aby se na toto povolání nedívali jen jako na zaměstnání, kam je třeba přijít, něco udělat a zase odejít, ale jako na povolání, které přesahuje své působení do běžného života a do značné míry ho formuje. Snažím se vyhnout klišé v podobě slova „poslání“, navozuje mi příliš aktivistickou notu.

Jde spíše o proces formování skrze situace zažité ve službě v kombinaci s povinnostmi policisty (jako je povinnost zakročit i mimo službu apod.), což do značné míry otevírá obzory, které jinak člověk nemá možnost vidět.

Je třeba se připravit na to, že dobrým výsledkem noční služby není, že ve spravovaném teritoriu nedošlo k žádnému trestnému činu, naopak je dobrým výsledkem uložení několika pokut. 

Je také potřeba si uvědomit, že policie vzhledem ke své velikosti a struktuře není zrovna pružnou organizací, jakákoliv změna trvá dlouhou dobu a je provázena značnými úvodními potížemi, které se mnohdy ani po letech nedaří zcela odstranit. Příkladem budiž systém ETŘ (Evidence trestního řízení), který se za cca 12 let nedaří dostat do stavu, kdy by opravdu usnadňoval policejní život a bylo možné spisy ergonomicky a smysluplně vést elektronicky. 

Nováčkům bych tedy poradil, aby se rozhodně nenechali odradit tou druhou stranou mince, kterou jim bohužel náborová kampaň nesdělí a aby pracovali u policie z vlastního přesvědčení.

Práce je to zajímavá, rozmanitá, s mnohými možnostmi uplatnění. Také je to práce postavená na finančních a existenčních jistotách, což v dnešní době nabývá na důležitosti.  V zásadě můžu nováčkům doporučit nemít příliš velké ideály a očekávání, připravit se i na negativní aspekty, překonat je a vytrvat, protože se jim to rozhodně vyplatí.

Pokud se chcete stát policistou nebo policistkou, vypište drobné info o sobě v kontaktním formuláři a ozve se Vám náš personalista.