Nízkoprahové zařízení Armády spásy v Přerově je volnočasové centrum pro děti a mládež, které poskytuje poradenství, kvalitní trávení volného času nebo pomoc s přípravou do školy. Služba je určena především pro děti ze sociálně slabších rodin. Redakce Drbny s dětmi v zařízení strávila dopoledne.
„Máme tu hernu, kde je fotbálek, kulečník, různé stolní hry, psací tabule a spoustu dalších věcí pro děti. Snažíme se, aby nepodváděly, nemluvily sprostě a pomáhaly si navzájem. Učíme je kreslit, vařit a děláme rukodělné práce,“ říká vedoucí nízkoprahového zařízení Karolína Duchoňová. Nízkoprahové centrum je pro děti od šesti do osmnácti let.
Nejčastějšími klienty jsou děti z přilehlého azylového domu. „Děti tam bydlí s maminkami a většinou jsou tam početné sourozenecké skupiny. Když je dětí pět nebo šest, je těžké se všem věnovat a uhlídat je. V Azylovým domě jsou i přísnější pravidla, není tam prostor pro divočení. Snažíme se děti vést k dobrému chování, něco je naučit a dát jim trošku šanci na lepší život,“ dodává vedoucí.
Každé dítě je jiné a každé má jiné potřeby. Některé děti se učí rychleji, jiné zase pomaleji. Pokud jsou zvyklé na určité chování z domu, je těžší s nimi pracovat. „Na spoustě dětí vidíme velký pokrok. Čím jsou mladší, tím se s nimi lépe pracuje. Když jsou z větších rodin, kde žije pohromadě třeba více než šest dětí, tak je to opravdu divočina,“ usmívá Karolína Duchoňová. Není divu, že některé děti jsou hodně temperamentní. Pokud vyrůstají s tolika sourozenci, musí si mezi nimi vydobýt svou pozici.
„Je super, když vidíme progres. Někdy k nám přijde dítě, které neví, jak se chovat k ostatním dětem, je zvyklé vše získat sprostým řevem a my se mu snažíme ukázat, že to jde i jinak. Snažíme se děti i doučovat, většinou z toho nejsou úplně nadšení, ale když se jim pak povede písemka nebo dostanou dobrou známku z úkolu, mají obrovskou radost,“ říká vedoucí.
Děti teď nejvíce baví fotbal. Nízkoprahové zařízení se zapojilo do projektu Liga férového fotbalu, který dává možnost sociálně slabším dětem hrát fotbal. Vyfasovaly dresy a jezdí na turnaje. Dostávají body i za chování v průběhu hry. Děti by měly hrát jako tým, nemluvit sprostě a vycházet si vstříc. „Musím pochválit naše děti, máme vždycky plný počet bodů za chování,“ usmívá se sociální pracovnice.
Jako první hru při naší návštěvě si děti zvolily „oběšence“. Jeden vymyslel slovo a ostatní děti hádaly písmena. „Tam bude určitě „Ř“. Ne, tam bude „U,“ překřikovaly se. Všechna slova uhádly a po chvíli je hra přestala bavit. „Zahrajete si semnou fotbálek?“ poprosil nás malý klučina. Zahráli jsme si tři zápasy a ve všech nás porazil. „Až budu velký, chtěl bych být fotbalista. Nejraději hraju fotbal venku a tenhle fotbálek vevnitř,“ říká radostně.
Při zápase se rozpovídal o své rodině. „S maminkou bydlíme v azylovým domě. Mám tři mladší sourozence a žijeme v jedné místnosti. Taťka bydlí na Slovensku a strejdu pobodali, tak je v nemocnici. Tento týden jedeme do ZOO s azylákem, nikdy jsem tam nebyl a moc se tam těším,“ říká malý Adrian.
Některé děti chodí do klubu opravdu jen pro zábavu. „My bydlíme normálně v bytě a já mám tady blízko babičku, tak si chodím za dětmi jen hrát,“ říká mladá slečna s červenými konečky vlasů.
I když s námi strávilo dopoledne pouze pět dětí, místnost jich byla celou dobu plná. „Jeden z velkých problémů jsou energické nápoje. Děti si je kupují v obchodech a pak jsou nezvladatelní a plní energie. Pořád se jim snažíme opakovat, že to pít nemůžou, že to škodí zdraví,“ konstatuje sociální pracovnice. Na její slova okamžitě zareagoval jeden klučina, který pronesl větu, z které šel mráz po zádech. „Aspoň dřív umřu, mě žít nebaví,“ prohlásil malý chlapec, kterému bylo okolo desíti let. Sociální pracovnice ihned zareagovaly a pustily se s ním do debaty. „Kdo by pak s námi hrál fotbal?“ ptaly se. „Já, ale hrál bych ho v nebi,“ dodal chlapec. Jeho odpověď zarazila všechny v místnosti.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
