Podle Akademie věd bude nejblíže k České republice úkaz pozorovatelný pravděpodobně na severu Německa. Lidé čekající na vyhlídkových místech se po setmění vzácného jevu nedočkali, ani po jedenácté hodině večerní zatím podmínky viditelnosti záře nenasvědčovaly.
Astronomický ústav Akademie věd České republiky po zpřesněné předpovědi Geofyzikálního ústavu Univerzity ve Fairbanks na Aljašce možnosti pozorovat nebeský jev na území České republiky nedává mnoho šancí. „Polární záře se skutečně očekává, i jižněji než v obvyklých vysokých zeměpisných šířkách, nicméně nejsevernější místo v našem okolí, odkud by měla být ještě pozorovatelná při severním obzoru, je Hamburk,“ informoval vedoucí Slunečního oddělení Astronomického ústavu Miroslav Bárta.
Podle webu astro.cz je jedním z hlavních ukazatelů pro možnost sledovat polární záři výrazné zvýšení rychlosti slunečního větru na sondě ACE z hodnoty okolo 300 na zhruba 800 km za sekundu. K takovému nárůstu ale do sobotní 22. hodiny nedošlo. „Situace zůstává neměnná. Vesmírné počasí není nakloněno vzniku jakékoli polární záře,“ informoval server České astronomické společnosti.
Astronom Petr Horálek ze Slezské univerzity v Opavě upozornil, že pro pozorování je třeba najít místo s dokonalým výhledem k severu bez světelného znečištění. „A průběžně sledovat nějaký online aurorální monitor, například SolarHam," dodal.
Polární záře lze podle Horálka v podmínkách České republiky statisticky pozorovat tak jednou do roka. „Ale jsou roky, kdy se nic neděje, a pak jsou roky, kdy jsou třeba čtyři v jednom roce. Zpravidla v době okolo maxima jedenáctiletého cyklu sluneční aktivity - maximum se blíží, odehraje se v roce 2025," uvedl. Poslední výraznou polární záři lidé spatřili z území Česka v březnu 2015.
Polární záře podle Horálka vznikají díky interakci nabitých částic, které putují kontinuálně ze Slunce, s molekulami a atomy vzduchu ve vysoké atmosféře Země. Běžně se vyskytují mezi 80 až 150 kilometry nad zemským povrchem. Za vzájemným působením stojí protony, elektrony a tzv. alfa částice, tedy jádra helia se dvěma protony a dvěma neutrony, které Slunce většinou produkuje během silných erupcí v magneticky uzavřených oblacích.
„Země má svůj přirozený magnetický štít, díky němuž je většina tohoto životu nebezpečného záření odkloněna. Část tohoto slunečního materiálu se ale uvězní v oblastech okolo zemských magnetických pólů, kde siločáry magnetického pole Země a tedy i částice proniknou do naší atmosféry. Tam pak díky srážkám s atomy a molekulami vzduchu dochází k excitaci i ionizaci a následnému vyzáření v podobě viditelného světla," popsal. „Tak vlastně sledujeme v zemské atmosféře doutnavý výboj, jehož odstíny odpovídají konkrétním hodnotám vyzářené energie," uzavřel.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
