Na počátku války utekla na západ a nakonec skončila až za oceánem. Celou dobu se ale Elena Lagovská chtěla vrátit domů. Nyní je zpět na Ukrajině, kde své přátele učí češtinu. V minulosti tam dokonce založila první a jediný rozhlasový pořad v češtině. O tom i životě v zemi sužované válkou vypráví v dalším seriálu Drbny Zapomenutí Volyňští Češi.
Pátek, 26. května 2023, 08:02
Jejich příbuzní přišli na Ukrajinu v 19. století. Potomci Volyňských Čechů v zemi sužované válkou dál udržují kulturu svých předků, pořádají společné akce a kromě jiného učí školáky český jazyk. Drbna je navštívila v Žytomyru a přináší první díl...
Je nedělní poledne a skupinka lidí právě sedí v místnosti na sídlišti ukrajinského Žytomyru. Čtou české texty, zpívají čeké písně a o přestávkách si jen tak povídají.
Loni jim pravidelná setkání přerušila válka, řada obyvatel města včetně seniorů utekla na západ. Nyní své aktivity postupně obnovují, i přestože tady v noci zní sirény.
Když akce skončí, sedne si k jednomu ze stolů šestašedesátiletá Elena Lagovská. „Je nás asi 15, většina z nás žije v Žytomyru. Někteří na začátku války odešli do Česka, ale téměř všichni se postupně vrací domů,“ vypráví.
Také Elena Lagovská před válkou utekla. O ruském útoku se dozvěděla hned 24. února, kdy jí volala dcera. „Povídá mi: „Maminko, válka s Ruskem. Přijede pro tebe auto, které tě odveze od Polska.“ Přes hranici jsem měla jít pěšky, to se také stalo, šla jsem asi 16 kilometrů,“ líčí.
Lagovská nakonec strávila zhruba tři měsíce v polských Katovicích. Také ona je členkou Žytomyrského spolku Volyňských Čechů. Jeho členové na začátku války pomáhali s organizací autobusů do Česka, kde se lidé skryli do bezpečí. Poblíž Žytomyru se mezitím bojovalo, na jednu ze škol tam dokonce spadla raketa.
Členové Žytomyrského spolku Volyňských Čechů se společně kromě jiného učení češtinu. Foto: Matěj MatoušekMěsíc pak strávila Elena Lagovská v Americe, kam odcestovala za dcerou. Klid tam ale nenašla, každý den sledovala zprávy a zjišťovala, jaká je situace nejen v Žytomyru. Nepřestávala myslet na domov, a tak se tam v létě vrátila.
„Moc se mi stýskalo. Na celé té situaci mi nejvíc pomáhá právě to, že jsem doma. Celou dobu mě to sem táhlo, každý den jsem snila o tom, že budu zase ve svém malém domečku. To, že jsem tady, je pro mě nejdůležitější,“ vypráví srozumitelnou češtinou s mírným přízvukem.
Nyní se každou neděli potkává s přáteli, společně tancují, zpívají si a čtou české texty. Lagovská při setkání vede předčítání a upozorňuje na chyby ve výslovnosti.
Snaží se být aktivní, a zároveň se rozptýlit od myšlenek na válku. To je potřeba, ve městě zní často sirény, které ohlašují nálet ruských raket. Před nedávnem v Žytomyru došlo k útoku, při kterém mělo dojít k poškození několika budov.
„Já už v noci sirénu ani neslyším. Ráno se vzbudím a kamarádka mi řekne, že v noci opět ohlašovala poplach. Jde z toho trochu strach, že už jsme si na to zvykli a možná to někdy nebereme tak vážně, ale to samozřejmě musíme. Já vždy v kuchyni zapálím svíčku a pomodlím se,“ říká Elena Lagovská, se kterou Drbna mluvila v druhé polovině května.
Sama dlouho nevěděla, že její předci jsou původem Češi. V rodině nikdo česky nemluvil, když se na to své maminky před lety zeptala, naznačila jí prstem před ústy, že má být potichu.
„Venku o tom nikdo neměl vědět. Babička dbala na to, aby každá dívka dostala za manžela Poláka. Pro celou veřejnost jsme byli rodinou Poláků. Myslím, že to bylo kvůli stalinské době plné represí. Byly to kruté časy a nikdo nechtěl zmizet do neznáma. Myslím, že raději každý mlčel, měl svou půdu, hospodářství a klidně pracoval a žil,“ vypráví.
Více informací o svých předcích se jí nepodařilo získat. V 90. letech se ale dozvěděla o spolku Volyňských Čechů a začala se v něm angažovat. Pomáhala s organizací pěveckých či tanečních souborů, pracovala také asi 16 let v Žytomirském oblastním rádiu, kde založila pořad Světnice česká, který zachycoval historii, kulturu a literaturu Volyňských Čechů.
Českojazyčné pořady Žytomirského oblastního rádia se opakovaně staly vítězi národních a mezinárodních soutěží a festivalů. Uspěly mezi účastníky z mnoha evropských zemí. Autorka Elena Lagovská dostala také řadu ocenění.
Dnes už Lagovská v rádiu nepracuje. V uplynulých měsících a letech se jí i jejím přátelům změnil život. „Dříve jsme byli v bezpečí. Mysleli jsme si, že náš soused nic zlého neudělá. Pak přišel rok 2014, což se teď zdá tak dávno. Lidé si na to postupně zvykli, bezpečí se zkrátka změnilo v nebezpečí,“ dodává.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
