Echinokokóza je vzácné onemocnění, které způsobuje tasemnice rodu Echinococcus, známá také jako tasemnice liščí. V Česku bylo zatím potvrzeno zhruba u pár desítek pacientů. Tasemnice nejčastěji napadá játra hostitele a pokud se včas neodhalí, může být onemocnění fatální. Redakce Drbny podrobně popsala příběh pacientky z Českých Budějovic, která se rozhodla o své nemoci veřejně promluvit. Přála si ale zůstat v anonymitě.
Moc se o něm neví ani nemluví. Parazit měchožil zhoubný, známý také jako tasemnice liščí, je smrtelně nebezpečný zabiják, který dokáže v těle hostitele žít i dlouhé roky bez toho, aniž by na sebe jakkoli upozornil. Jeho hlavním přenašečem jsou nakažené lišky a do těla člověka se zpravidla dostává po požití lesních plodů, které jsou kontaminovány liščími výkaly, často borůvkami. Poté se zpravidla usazuje na játrech, kde během několika let vytvoří hustou síť cyst a dokáže se rozšířit prakticky do celého orgánu. Expandovat může také i do dalších částí těla hostitele.
V Česku je napadení tímto typem tasemnice potvrzeno ročně jen v řádu několika jednotek případů. Výjimkou není ani území Jihočeského kraje. Jedni z posledních pacientů jsou mladý muž a žena, oba z Českobudějovicka.
„U mě se to projevilo lehkou bolestí a nepříjemným tlakem v pravém boku, jako když vás píchá při běhání,“ popisuje devětadvacetiletá Kateřina, která se svou diagnózu dozvěděla letos v létě. Jelikož bolest neodeznívala, rozhodla se, že to nebude brát na lehkou váhu a vyhledá lékařskou pomoc. „Šla jsem proto do nemocnice, kde mi po několika vyšetřeních a ultrazvuku řekli, že mám na pravém jaterním laloku nález o velikosti 9krát 8 centimetrů. V hlavě mi samozřejmě hned naskočily ty nejhorší scénáře,“ popisuje a dodává, že navzdory hrozivému nálezu výsledky krve ale nenaznačovaly, že by mohl v těle probíhat nějaký zhoubný proces. Proto jí lékaři naznačili, že by se mohlo jednat takzvaný hemangiom, tedy formu krevní sraženinu, která je u lidí relativně běžná a není nijak významně nebezpečná.
„To mě částečně uklidňovalo. Ale byl to opravdu obrovský nález, a proto mě poslali na další vyšetření CT a magnetickou rezonanci,“ vypráví Kateřina. Ani poté ale nebylo možné určit přesnou diagnózu a hemangiom už se nezdál jako pravděpodobný.
„Proto pak poslali výsledky všech vyšetření přímo do Institutu experimentální a klinické medicíny (IKEM) v Praze, kde se specializují právě na vzácná onemocnění jater. A odtud do několika dnů přišla odpověď, že by se mohlo jednat o parazita tasemnici liščí. To bylo pro mě úplné sci-fi, nikdy předtím jsem o tom neslyšela a ani jsem nevěděla, jak bych k tomu mohla přijít. Zároveň jsem nikdy neměla žádné problémy, které by mě na parazita mohly upozornit.“
Test na protilátky v krvi ale domněnku lékařů z IKEMU potvrdil. „Bylo to děsivé, ale uklidňující zároveň. Věděla jsem, na čem jsem a mohla jsem proti tomu začít bojovat. Řekli mi, že vzhledem k velikosti jsem se pravděpodobně nakazila před osmi až deseti lety, stoprocentně to ale potvrdit nemohou, protože u každého se to chová trochu jinak. Stejně jako kde jsem se nakazila.“
Vzhledem k velikosti nálezu bylo potřeba jednat rychle. Pokud totiž parazit naroste do větších rozměrů, je potřeba jej z jater chirurgicky odstranit takzvanou resekcí. Ještě předtím je ale nutné jej zabít či oslabit pomocí léku. Pacientům je zpravidla nasazena intenzivní léčba silnými antiparazitiky, která obsahují látku albendazol. Tyto léky jsou ale v České republice dostupné pouze v omezeném množství. Na léčbu tasemnice liščí je potřeba velká dávka, proto se musí objednávat ze zahraničí.
„Například na běžného střevního parazita stačí jedna tableta, já beru dvě denně po dobu několika měsíců až roku. Je to vlastně taková lehká chemoterapie, někomu z toho vypadají vlasy, bývají časté nevolnosti. Mě se tohle ale naštěstí vyhnulo. Za včasné nasazení léků bych chtěla jmenovitě poděkovat primáři infekčního oddělením s pomocí zdravotní sestřičky,“ zdůrazňuje mladá žena.
Po čtyřech týdnech pak bylo možné podstoupit náročnou operaci v pražském IKEMU. Pacientce museli nakonec odstranit téměř 70 procent jater a také odebrat žlučník. „Byla to obrovská operace, která trvala asi pět hodin. Ale jsem šťastná, že to nakonec takhle dopadlo, byla jsem jen krůček od transplantace.“
Od zákroku nyní uběhly dva měsíce, ale cesta k úplnému zotavení bude ještě dlouhá. Kateřina je ale plná optimismu. „Věřím, že na jaře bych mohla přestat brát léky a vrátit se k nějakému aktivnějšímu způsobu života, na který jsem byla zvyklá. Borůvku si už ale v lese bez toho, aniž bych ji předtím umyla nebo tepelně zpracovala, nedám,“ ukončuje s úsměvem.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
