Počasí dnes3 °C, zítra2 °C
Sobota 23. listopadu 2024  |  Svátek má Klement
Bez reklam

Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.

NA ROZTRHÁNÍ: Není nošení jako nošení aneb nevěšte své děti

„Ahoj Mirko, tak si predstav, na zahrade je už viac dní bocian, tak som si vravela, že ti to musím zatelefonovať, aby som sa spýtala, či to nie je nejaké znamenie,“ volá Mírova mamka z východního Slovenska... „Tak tam se ta novina donesla sama,“ nevěřícně kroutím hlavou. Každopádně jí ještě nic nepotvrzujeme.

Když jsem knihu dočetla, byla jsem šokována, jak moc mi „celý svět“ vnukl do hlavy zvrácenou představu o separování dítěte do jiného pokoje a „nezvykání“ si na pozornost rodičů. Došlo mi, jak moc potlačují tyto názory intuitivní a přirozené smýšlení o výchově dítěte. Jak moc může ta náhlá samota miminka, které bylo zvyklé být 24 hodin denně u srdce matky, ovlivnit jeho psychiku, obzvláště, pokud není vyslyšeno jeho volání. Volání dítěte, které pláče a pláče, až to jednou vzdá. Začala jsem se skoro stydět, že jsem vůbec někdy přemýšlela nad tím, že bych ho učila, jak nás neobtěžovat.

Možná, že i bez knihy bych jednala tak, jak mi srdce poroučí, protože asi jen „silná“ matka dokáže nevzít své dítě do náruče, když zoufale pláče. A protože byly dny, kdy toho chování bylo víc, než moje ruce unášely, rozhodla jsem se své miminko nosit v šátku a později i nosítku. Občas jsem si vyslechla pár názorů o nevhodnosti. Občas jsem se musela zastavit a zamyslet nad tím, jestli to, co dělám, je opravdu ta správná cesta, ale pokaždé, když Vincent pláče a já vidím, že moje blízkost ho uklidní, jsem o tom přesvědčená. Ono to nošení je vlastně věc, kterou přirozeně děláme tak jako tak, jen k tomu někdo prostě nepoužívá ty prostředky, jako jsou šátky nebo nosítka.

Díky nošení jsem proplula prvními třemi měsíci s noblesou. Vždycky když Vincu nebaví pozorovat svět samotného, nebo mě prostě jen potřebuje, protože ho trápí bříško nebo cokoliv jiného, beru si ho k sobě a přitom dělám všechno, co potřebuji. Dokonce mě to naplňuje skvělým pocitem, že ho tak přirozeně učím, co dělám, jaké věci používám. Pozoruje a poslouchá, jak mu to popisuji. Když má hlad, vytáhnu prso a za pochodu ho nakojím, když má všech těch podnětů dost, schoulí se mi k hrudi a usne, pak ho většinou bez problému odložím do postýlky a nechám ho v klidu odpočívat. „Já nechápu, proč si ty matky stěžují, že s dítětem nic nestíhají, vždyť se dá dělat úplně všechno,“ píšu Mírovi, když na mě Vinca spokojeně oddechuje. Ten je moc rád, že si nestěžuji, že nejsem hysterická, že si stíhám umýt vlasy i se občas namalovat, protože je to skvělá půda pro jeho plán „Ducovy jedenácky“ (asi i proto mi s radostí koupil nový šátek, protože můj první, který mi darovala maminka, byl takový spíš tréninkový).

To, že mám šátek ale neznamená, že nepoužívám kočárek. Kočárek (a obzvláště ten náš, který má super velký koš pod korbou), je skvělý prostředek, jak dopravit domů objemný nákup, protože upřímně, nést dítě v šátku a v obou rukách ještě těžké tašky s nákupem, je opravdu náročné. Vinca je v něm někdy i rád a usne, ale pokud se mu v něm nelíbí, tak ho řvát nenechávám, takže mám šátek vždycky po ruce. Ono to jde všechno ruku v ruce i s kojením. To miminko si prostě nevybírá, kdy bude mít hlad. Má hlad, tak chce hned jíst a je mu jedno, že jste zrovna třeba v restauraci. Často míjím kočárky, kde dítě pláče a říkám si, že ta maminka možná neví, že může kojit dřív než za 3 hodiny (jak bylo, nebo možná ještě někde je, vtloukáno do hlavy rodičkám) a že může mít prostředek, jak dopravit své dítě domů v klidu a ne plačící. Díky nošení je náš život s miminkem strašně snadný, protože jsem nikdy nemusela zažít takové ty nervózní chvíle, kdy potřebujete ještě něco dokoupit, miminko hystericky řve v autosedačce na košíku a vy se nedokážete soustředit už na nic jiného než jak být co nejrychleji doma.

Za tu dobu, co Vincu nosím jsem přečetla hodně článků, abych se ubezpečila, že poloha, ve které ho nosím, je pro vývoj správná. Našla jsem i hodně kontroverzních názorů (zejména ze strany fyzioterapeutů), ale narazila jsem třeba i na potvrzení ortopeda, na kterém bylo napsáno, že díky nošení v šátku ve správné abdukční poloze, nemuselo miminko podstoupit operaci kyčle. Směrodatné a střízlivé pro mě ale zůstává vyjádření České pediatrické společnosti. To mě navedlo i k tomu, jaké bych si měla vybrat nosítko, protože přece jen navazování Vincenta do téměř pětimetrového šátku někde v nákupním centru není úplně rychloakce.

K mému zděšení jsem zjistila, že spousta, hlavně komerčních e-shopů, nabízí převážně nosítka neergonomická, kde dítě visí za rozkrok a ještě má jako „benefit“ vyztužená záda nebo dokonce může koukat dopředu, aby nemělo šanci se uchýlit do bezpečí matčiny náruče, pokud by mělo příliš mnoho podnětů kolem sebe. Došlo mi, jak se i z tohoto odvětví stává byznys a firmy využívají toho, že nikoho vlastně ještě moc nezajímá, co je ergonomická poloha a maminky spoléhají na doporučení „proškoleného“ prodavače. Co víc, rozdávají je celebritám, aby je efektivně zpropagovaly v masmédiích. A tak se stává, že maminky natěšené na to, že dají miminku to nejlepší – kontakt a ještě k tomu v moderním nosítku – zakoupí „visítko“ za velmi mnoho peněz, o kterém se (v lepším případě) po čase dozví, že ho můžou maximálně vyhodit. Když potkám maminku s takovým nosítkem na ulici (obzvláště s hodně malým miminkem), je mi to líto, ale je hodně těžké ji oslovit, aby se neurazila. A tak jsem alespoň vytvořila letáček, kterým bych ráda ukázala rozdíl mezi ergonomickým a neergonomickým nosítkem.

Čtvrtý Vincentův měsíc zase utíká jak voda. Je to pro mě měsíc změn a velkého skoku v jeho vývoji. Nejen, že pěkně pase, ale začíná se pomaličku otáčet na bok, hodně vnímá všechno, co mu říkám, reaguje na můj smích smíchem, tváří se, že chápe, co chci, aby udělal. Umí uchopit věc do ruky a strčit ji do pusy a na bříšku se mu začíná líbit víc než na zádech. Je to zároveň období, kdy začíná neuvěřitelně slintat. A aby to nebylo všechno tak růžové a pohodové, jak se zdá, tak je to taky start mé přísné bezmléčné diety, protože Vincíkovo kakání je víc než zelené a hodně četné. Nechtěla jsem si nějakou dobu přiznat, že by to mohlo být intolerancí na bílkovinu kravského mléka (jak jsem díky Martině, která mě o zelené stoličce poučovala, tušila), ale když jsem zaznamenala v plínce drobné krvavé nitky, bylo mi pediatričkou doporučeno vyřadit všechno, co obsahuje mléko nebo má s mlékem společného. Sbohem mé oblíbené cappuccino, sýry, sušenky, čokolády...


Podčarník

Trvalo to téměř měsíc a půl, než se Vincentovo trávení upravilo a stolice se zbarvila do normálu. Neexistují v tomto stádiu žádné krevní testy, které by intoleranci odhalovaly, prostě se to musí zkoušet. Bylo to celkem utrpení na takovou dietu ze dne na den najet, ale prospělo to i mně. Člověk najednou zjistí, že se dá bez všech těch věcí žít a že se cítí dobře a lépe se mu tráví. Dieta je ve většině případech nutná dokud kojíte, ale po určité době můžete zkoušet zase mléčné výrobky zařazovat a sledovat, jak miminko reaguje. Většinou intolerance po prvním roku věku vymizí.

Autoři

Štítky šátek, Slovensko, Mírov, kočárek

Komentáře

Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.

NA ROZTRHÁNÍ: Není nošení jako nošení aneb nevěšte své děti  |  Blogy a komentáře  |  Drbna  |  Hanácká Drbna - zprávy z Olomouce a Olomouckého kraje

Můj profil Bez reklam

Přihlášení uživatele

Přihlásit se pomocí GoogleZaložením účtu souhlasím s obchodními podmínkami, etickým
kodexem
a rozumím zpracování osobních údajů dle poučení.

Zapomenuté heslo

Na zadanou e-mailovou adresu bude zaslán e-mail s odkazem na změnu hesla.