Myslel jsem si, že se mi něco podobného nikdy nemůže stát, ale je to tak. Dnes o půl sedmé ráno jsem stál před Vazební věznicí v Olomouci a čekal jsem, až si mě odvedou dovnitř. Naštěstí si mě odvedli dovnitř jen proto, abych mohl zmapovat, jak to přes den v olomouckém vězení chodí.
Před vchodem do věznice jsem čekal spolu se zaměstnanci, kteří stáli v krátké frontě. Vstupuje se maximálně po šesti. Hned za dveřmi každý zaměstnanec projde bezpečnostním rámem. Předložil jsem občanku, prošel jsem rámem, moje věci projely rentgenem, všechno v pořádku. Foťák jsem si vzít nemohl, dovolili mi jen jedno záznamové zařízení, takže jsem zvolil radši mobil, na který můžu nahrávat zvukovou stopu, ale taky trochu fotit. Tímto se omlouvám za sníženou kvalitu obrázků.
Dnešek budu trávit s dozorcem Honzou Stránělem. Podáváme si ruku. „Dneska budeš dozorce,“ vítá mě Honza s úsměvem, zatímco míříme na nástup do jedné z místností, kde se postupně řadí vedle sebe asi deset dozorců. Před seřazenými dozorci stojí vrchní dozorkyně a namátkou je zkouší ze znalostí. Jedna z dozorkyň vystupuje z řady a absolvuje dechovou zkoušku na přítomnost alkoholu. Atmosféra je značně sterilní a tuhle podívanou sleduju spíš s pobavením. Zdá se mi to jako divadlo pro novináře a taky tohle podezření Honzovi sděluju. „Fakt to takhle je každé ráno, taky jsem na to ze začátku valil oči. A to jsem byl na vojně,“ odpoví mi Honza.
V olomoucké věznici je část vězňů odsouzených, ale převažují zde vězni obvinění, kteří teprve čekají na rozhodnutí soudu. To může trvat i čtyři roky. Právě o ty se stará Honza. Na zmíněném nástupu zjišťuje, že dnes bude na oddělení číslo pět. „Je tam asi třicet pět lidí a o ty se dneska budeme starat,“ říká Honza. „Je to skoro jako v nemocnici. Dáváš jim jídlo, vodíš je na telefonáty nebo na koupání.“
Po nástupu Honza začíná obcházet cely. Společnost mu dělá tichý mladý kluk, který byl odsouzený za to, že někoho v opilosti srazil autem, říká se mu chodbař. Chodbař je ten, který ve vězení na uzavřených odděleních vydává jídlo a nalívá z várnice horkou vodu. Honza postupně otevírá okýnka u cel a křičí: „Misky, voda.“ Vězni mu podají poskládané misky a hrníčky, kam chodbař nalívá vodu.
Pohybujeme se mezi dvěma odděleními. V jednom jsou vězni stále zavřeni v klasických celách po maximálně deseti a jsou vyváděni jen k aktivitám, koupání, na vycházky anebo při návštěvách. Na druhém oddělení, v takzvané vazbě se zmírněným režimem, se vězni mohou v určitý čas pohybovat volně po chodbě mimo cely a vzájemně se navštěvovat. A v tuhle chvíli mi všechno přišlo idylické. Vždyť ono se to vlastně zas tak moc neliší třeba od nemocnice nebo tábora. Nebo jo?
„Určitě to není med. Teď jsme na oddělení, kde to vypadá v pohodě. Někdy jsou krize, kdy jsou na tom ti kluci špatně. Dneska je to pohoda, ale zítra přijdu, někdo se tady pobije nebo si něco udělá, takže ono je to docela psychicky náročné povolání. Určitě to tady není jak v mateřské školce. Samozřejmě sledujeme ty vztahy mezi vězni a nepříjemným situacím umíme předcházet,“ říká Honza. K tomu slouží právě ranní kontroly cel, takzvané raporty, na které vyrážíme.
Během raportu Honza naslouchá vězňům společně s vrchním dozorcem. Vězeň může žádat například o telefonický kontakt s rodinou, návštěvu lékaře nebo pomoc psychologa. „Psychology tady ve vězení zaměstnáváme čtyři. Kdysi jsme měli jednoho, ale je jich potřeba čím dál víc,“ říká Honza. Právě tímto způsobem se dá předcházet konfliktům. „Když si vězeň postěžuje na to, že má problém s některým spoluvězněm na cele, je okamžitě přestěhován na jinou celu, aby se předešlo problémům.“
Složení cel se tvoří tak, že na jedné cele jsou vždy ti, co ještě nikdy ve vězení nebyli. Oddělí se od recidivistů. Zvlášť se taky dávají kuřáci a nekuřáci. „Pokud se s vězněm snažíte vyjít v rámci vstřícného chování, tak oni fungují a nejsou problémy. Ne každej samozřejmě, někdo je darebák tak jak tak,“ popisuje Honza a dodává, že většina vězňů ve vazbě čeká na rozsudek zhruba šest měsíců. Vězeň, který je v olomoucké vazbě aktuálně nejdéle, je za mřížemi dva a půl roku. Většinou se vlečou složitější kauzy jako vraždy nebo finanční delikty.
„Sháníme dozorce. Přijďte, budete se mnou na pětce,“ rozesměje se Honza a já přemýšlím nad tím, že to vypadá tak, že zaměstnanci jsou v olomoucké věznici opravdu docela spokojení. Sám Honza tady dělá patnáct let, vrchní dozorkyně, se kterou jsme prohodili pár slov, je tady devatenáct let a tisková mluvčí v olomoucké věznici kroutí desátý rok. „Mě tady drží to, že miluju práci s lidmi. Nemohl bych pracovat někde u mašin,“ vysvětluje Honza.
Honza si od vězňů drží profesionální odstup. Tón řeči s vězni není nijak přátelský, ale ani přehnaně chladný. „Rozdíly se snažím nedělat. Nejlepší je, když nevím, za co tady jsou. Když vím, že tenhle chlap zabil svoje dítě, tak mě to samozřejmě hodně štve a někdy se i chovám přísněji. Ale musím mít nadhled. Musím být profesionál,“ povídá Honza, zatímco jeho kolega dává vězňům do jedné z cel čistící prostředky, aby si mohli uklidit.
Po prohlídce všech cel na pátém oddělení jdeme k cele, odkud Honza vyvádí pět vězňů a jednoho po druhém prohledává. Tyhle hochy vedeme do tělocvičny, kde si vyberou míče, přezůvky a volejbalovou síť. Řeč přijde na ty nejhorší případy ve vazbě. „Ti, co jsou tady třeba za vraždu, jsou většinou jako beránci. Nejhorší jsou naopak takoví ti mladiství, kteří jsou tady třeba za drogy,“ vypráví Honza. „Vražda je totiž většinou momentální zkratová situace, která řešila nějaký problém pro toho člověka. Takže oni jdou, situaci vyřeší no a pak už jsou v klidu. U vraždy není moc velká recidiva.“
Honza mě postupně vede do společenské místnosti, herny s pingpongovým stolem a pak taky do kaple, o kterou se stará pan kaplan. „Maximální kapacita je čtyřicet lidí a na mše chodí čtyřicet lidí,“ povídá Honza, když si kleká na koleno a v rychlosti se před oltářem křižuje. Pokračujeme do výslechové místnosti a do strážní věže, odkud je výhled na dvůr, kde si obvinění mohou užít hodinu a půl pobytu na čerstvém vzduchu. „Dvůr je rozdělený, aby spolu vězni nenavazovali kontakty. Mladiství se oddělují od dospělých, mediálně sledovaní vězni se oddělují, násilníci se oddělují a tak dál. Je to v podstatě stejné rozdělení jako na celách.“
Dostáváme se i do míst, kam chodí návštěvy vchodem z Havlíčkovy ulice. Ve zvukotěsné místnosti za tmavým sklem se s Honzou loučíme. „Olomouc je top mezi věznicemi. Se vším všudy. Byl jsem na Ruzyni. Samozřejmě je rozdíl, když máš věznici, kde máš tři sta lidí nebo věznici, kde je tisíc lidí. Ale to nic nemění na tom, že Olomouc opravdu patří mezi nejlepší věznice,“ tvrdí Honza.
Do Vazební věznice v Olomouci se v rámci prohlídek dostane velmi omezené množství lidí. Do běžného provozu skoro nikdo. „To, co je umožněno vám, to tady ještě nikomu umožněno nebylo. Žádnému reportérovi,“ řekla mi během návštěvy mluvčí věznice Markéta Doleželová. To píšu proto, abyste věděli, že to, co čtete, se jen tak někde nedozvíte.
Foto Jindřich Karas
