Na vrátnici Moravského divadla v Olomouci mám v osm hodin ráno sraz s Borisem Konarikem, který je vedoucím jevištní stavby. To znamená, že je vedoucí kulisáků, správně se říká jevištních techniků. Od vrátnice mě vede na jeviště za Petrem Talianem. S ním si dnes budu povídat o jeho začátcích v divadle, o motivaci k práci i o schválnostech, které se hercům dělají při derniérách.
Práce kulisáků v Moravském divadle spočívá hlavně v technickém zajištění chodu představení. Petr patří do skupiny sedmi techniků, kteří mají na starosti opery, operety a balety. Pro činoherní představení je druhá skupina dalších sedmi kulisáků. Na dopolední zkoušky se většinou musí poskládat scéna kompletně tak, jak ji potřebuje režisér. Vzhledem k tomu, že se blíží konec sezony, je dnes režim trochu volnější a technici se věnují přípravě koberce pro operetu Mamzelle Nitouche. Ta bude mít premiéru na prknech Moravského divadla 13. září.
„V tomhle koberci třeba musíme vystříhat díru kvůli propadlu,“ říká Petr a ukazuje mi značky, které na jevišti technici dělají, aby všichni zainteresovaní věděli, kde mají během představení stát rekvizity nebo kde mají být herci. „My přijdeme do práce a začneme stavět kulisy, na to máme tak dvě až tři hodiny. Většinou je ráno zkouška a večer představení, takže tu musíme být jak ráno, tak večer.“ Když je ale dopoledne představení pro děti, zkouška se přesouvá do zkušebny.
V Moravském divadle už jsem několikrát byl, ale vždycky mě spolehlivě překvapí, jak je budova divadla obrovská. Všechny kanceláře, šatny, zkušebny, sklady a další místnosti, které slouží bůhvíčemu, dohromady tvoří bludiště, ve kterém se však Petr zcela zkušeně orientuje. „Dřív jsem hrával za juniorku Sigmy, ale kvůli fotbalu mám obě kolena pryč, tak jsem v roce 1988 přišel do divadla.“
„Když jsem sem za totality nastupoval, říkal jsem si, že práce tady bude zábava a že se budu smát od rána do večera,“ říká mi Petr, a když mu povím, že si myslím, že si mě dělá srandu, jen podotkne, že to myslí vážně, ale že se to od reality moc neliší. „Ač se to nezdá, je to velká dřina. Každej si řekne, jó, divadlo, to jsou herečky a chlastačky. Samozřejmě, umíme si udělat zábavu, srandy je kopec, ale především je to dřina. Hlavně fyzická. Nejvíc to vidím na těch mladých klucích, co k nám přijdou. Každej z nich má za chvilku daleko větší svaly.“
Když se ptám na nevýhody práce v divadle, Petr vůbec nepřemýšlí a rovnou říká, že největším minusem je pracovní doba. „Ráno zkouška, pak máš dvě hodiny volno a večer máš představení, takže ten den je roztrhaný. Na druhou stranu se mi hodně líbí to, že máme po sezoně dva měsíce prázdniny.“
Chodíme divadlem sem a tam, Petr mi ukazuje, kde co je a najednou se ocitáme na ochozu nad jevištěm v úrovni reflektorů. Tohle asi není práce pro někoho, kdo by se bál výšek. „Žádný vážný úraz se tady nestal, možná někdo stoupl na hřebík v kulise, takže si propíchl nohu, ale nic vážnějšího.“ Kromě reflektorů jsou ve značné výšce nad jevištěm taky provazy, kterými se jednotlivé kulisy při představení ručně ovládají. Na každé představení je opravdu potřeba všech sedm lidí z týmu jevištních techniků. „Některé ty přestavby se ani v tomto počtu lidí nedají stihnout a musejí pomáhat i herci.“
Během hry kulisáci spolupracují s inspicientkou, jejíž království je v kóji, která je na pravé straně jeviště z pohledu diváka. „Inspicientka si před představením kontroluje scénu a během hry dává znamení, kdy jezdí tahy, kdy je dole proměna, kdy bude přestavba,“ vysvětluje Petr. Na dvou sedadlech před kójí je místo pro hasiče, kteří jsou přítomni na každém představení.
„Výroba scény pro novou inscenaci trvá někdy týden, ale někdy i dva měsíce. Záleží na složitosti kulis,“ popisuje Petr. Zhruba tři měsíce před premiérou hry se sejde celý štáb, který má s danou inscenací co do činění. Sejdou se všichni od režiséra přes scénografa, výtvarníky až po výrobu kulis nebo kostýmů. Tomuto setkání se říká explikace. Po dvou týdnech od explikace přinese výtvarník scény návrhy, určí se rozpočet, začne rýsování kulis a postupuje se k samotné výrobě. Jednou z nejnáročnějších scén poslední doby byla obří pudřenka, která stála na scéně v inscenaci Mozartově opery Così fan tutte.
Petr se s Moravským divadlem už podíval na různá místa. Byli v Řecku, ve Španělsku, na Kanárských ostrovech, ve většině německých měst a před pěti roky s jednou operou objeli téměř všechny zimní stadiony v České republice. „Probíhá to tak, že sedm lidí naloží kamion, jedeme na místo o den dřív, kde na nás čeká postavená stage, na kterou to všechno postavíme. A zase večer po představení to zbouráme a jedeme dál. Někdy už druhý den ráno musíme přijít postavit zkoušku, takže to je opravdu náročný.“
Další zastávkou je kostýmní úsek, kde švadleny připravují kostýmy na inscenaci, která se bude hrát v nové sezoně. „Třeba do jedné baletní hry jsme šili sto dvacet kostýmů. Jde o hodně zajímavou a tvořivou práci, ale někdy to zabíjí velký tlak, který na nás je, protože kostýmy musí být hotové čím dál tím dřív,“ svěřuje se jedna ze švadlen.
Postupně zjišťuji, že jevištní technici v olomouckém divadle zdaleka nefungují jen jako technici na jevišti, ale i v celé budově. Právě kulisáci pomáhají například při stěhování kanceláří nebo při obecném zabezpečení technického chodu budovy. „Když je představení, ve kterém hraje orchestr, musíme oddělat tyhle desky, který jsou strašně těžký,“ ukazuje mi Petr prkna, která znamenají svět, na něž se teď díváme zespodu, protože se nacházíme v orchestřišti.
Z orchestřiště se dostáváme kolem propadla zpátky na jeviště. „Dřív tady bylo propadlo hydraulické, teď je elektrické, ale letos by se mělo dělat ještě jedno, metr krát metr před tím propadlem, které tady je,“ dozvídám se. Dalšími chodbami se dostáváme zpátky k recepci, sedáme do auta a jedeme zkontrolovat práce v dílnách.
Cestou se z Petra snažím vytáhnout nějaký průšvih, který se v divadle při představení stal, ale docela pochopitelně mi o žádném nechce povědět, takže začne mluvit aspoň o legracích, které se hercům dělají při derniérách. „Dřív se dělalo hodně srandy, hercům se lepily boty k podlaze, místo falešné kořalky jsme jim do flašky dali pravou, takže na jevišti museli popíjet, ale teď už to není tak, jak to bývalo. Dneska už má každej strach, i když herci si mezi sebou ještě občas něco provedou.“
Přijíždíme do areálu za supermarketem Albert v Zikově ulici, kde má Moravské divadlo dílny, ve kterých se kulisy vyrábějí. „Dneska už se dělají kulisy jen z kovu, kdysi to všechno bylo jen ze dřeva,“ vysvětluje mi Petr, když se rozhlížím po relativně velké hale, která slouží opravdu jen k tomu, aby se zde vyráběly kulisy k divadelním inscenacím. V dílnách pánové zrovna vyrábí kulisy ke zmiňované operetě Mamzelle Nitouche. „I na nás, kteří kulisy vyrábíme, je velký tlak. Jsme tu jen čtyři, navíc jsou to často docela těžké věci,“ říká jeden z chlapů, zatímco ořezává plastový profil.
Hodně mě zajímá, co se děje s kulisami k inscenacím, které se už nehrají nebo se dlouho nehrály. „Snažíme se je znovu využít, takže se dost recykluje a dělají se z nich nové kulisy. To, co nejde recyklovat, se buď lividuje nebo ukládá do skladu v Holici. Pojedem se tam podívat,“ navrhuje Petr. O pár minut později už vystupujeme z auta, Petr odemyká dveře od starého skladu, kde jsou hromady kulis k nejrůznějším inscenacím. Tohle je místo, kde najdete všechno. Obří lebku, falešné reflektory, buben od Beatles, žebřiňák, bílou rakev, figuríny a spoustu nábytku. „Když se má hrát nějaká inscenace, která má kulisy tady, všechny si je kamionem převezeme zase do divadla.“
Přes všechno zdůrazňovaní, jak velká dřina to na téhle pozici je, se cestou zpátky k divadlu bavíme s Petrem vesměs pozitivně. „Á, to víte, že jo,“ rozmáchne rukama. „Hrozně nadáváme, když musíme jet s divadlem někam ven a třeba hned ráno vstávat, ale i na těch cestách si to zpříjemníme. Pěkný je to, že navštívíme města, pivovary, pořešíme problémy, které každý z nás má. Je to sranda, ale velká dřina,“ nezapomene Petr připomenout.
Foto Jindřich Karas
