Trochu zklamaný, ale zároveň vděčný za roky zážitků a zkušeností si vzal ostřílený kickboxer Pavel Hennrich z olomouckého klubu Smash Gym mikrofon a po zápase oznámil konec sportovní kariéry. Na galavečeru v Olomouci ho jen chvilku předtím porazil elitní český reprezentant Petr Dvořáček, který prokázal dravost nastupující generace. Hlavní pozornost hanáckého večera bojových sportů ale patřila osmatřicetiletému Hennrichovi. Ten v Olomouci trénoval deset let, působil jako učitel na Gymnáziu Čajkovského i jako dobrovolný člen Horské služby. Jeho aktivity se rozvinuly ještě dál, a nakonec přišla i ta nejmilejší zpráva, oblíbenec olomouckých fanoušků se před nedávnem stal tátou.
Po hlavním zápase galavečera jste oznámil před vyprodaným sálem konec kariéry. Jaké jsou dojmy z uzavření tak rozsáhlé kapitoly?
Připravoval jsem se na to, takže ani nejsem tak dojatý. Přišlo to s časem, nebylo to spontánní rozhodnutí. Vyplynulo to ze situace. Samozřejmě jsem si představoval odejít nejlíp s výhrou. Ale trénování a zápasení v poslední době už nestíhám tolik, a tak nemůžu čekat nějaké extra výkony. Navíc jsem dostal kvalitního soupeře.
Potěšilo vás, jak vás lidé ocenili potleskem ve stoje či spoustou gratulací a poděkování?
Snažím se od začátku chovat normálně, nepředvádět žádné excesy a nehrát si na nějakou hvězdu. To ani nejsem, pořád jde o sport, na který chodí pár lidí. Nejsme fotbal nebo hokej, nehraju NHL. Strašně moc si vážím reakce lidí, spoustu z nich znám osobně. To, co se jsem se jim snažil dávat celou kariéru, mi pak v pár vteřinách vrátili a za to jim patří dík.
Co hrálo největší roli pro vaše rozhodnutí skončit?
První důvod je věk, navíc ve 38 letech bojovým sportům už nemůžu věnovat tolik času, kolik bych chtěl. S tím souvisí druhý důvod, tedy časová vytíženost. Mám dvě práce, se strejdou máme firmu. Aktivit je spousta. A nejzásadnější věc je, že se mi před třemi týdny narodila dcera a jsem poprvé tátou. Mám vůči ní a její mamince samozřejmě odpovědnost. Myslím, že by teď měly být na prvním místě.
Partnerka si oddechne, že přibude času a ubyde bolesti?
Kupodivu to nebyla ona, kdo na konec kariéry tlačil. Znám ji a bylo poznat, že by to uvítala. Ale nechala mě dělat to, co mám rád. Takového mě poznala a určitě mě nechtěla měnit. Za to jí děkuju. A na revanš jsem to zabalil (smích).
Zmínil jste, že máte dvě práce. Čemu se věnujete?
Po studiu na Fakultě tělesné kultury a na Pedagogické fakultě Univerzity Palackého jsem učil na Gymnáziu Čajkovského. Když můj děda už ze zdravotních důvodů nemohl vést firmu, tak jsem ji po něm převzal. Jak to v podnikání bývá, tak poslední rok nebyl úplně ideální. Zmenšovali jsme počet zaměstnanců a i halu. Já jsem si k tomu našel i druhou práci, dělám ještě záchranáře u Horské služby. Tam už jsem dvacet let jako dobrovolný člen a loni mi bylo nabídnuto místo zaměstnance.
Takže toho máte opravdu hodně.
Co čert nechtěl, tak se firma zase rozjela (úsměv). Do toho ještě dítě a příprava na zápas. Čas, který bych potřeboval ještě na další aktivity, už prostě nebyl. Nehledě na to, že v takovém časovém presu se člověk nemůže připravit na zápas tak, jak by potřeboval například z hlediska tréninku, regenerace a dalších věcí.
Profesionálním záchranářem jste v Krušných horách?
Ano, sportareál Klíny. Tímto bych chtěl všechny pozvat. Máme tam perfektní atrakce. Je tam zipline přes celé údolí, horské koloběžky či bobová dráha. V zimě pak klasika lyžování, běžky. Ale kdyby se něco někomu stalo, tak prosím jen lehké úrazy (smích).
Úterý, 4. října 2022, 17:03
Rozmanitou práci horského záchranáře už takřka deset let detailně poznává Roman Fišnar z Loučné nad Desnou. S kolegy z Jeseníků nyní využil skvělou fyzickou a odbornou připravenost na prestižních mezinárodních závodech. Z italských Dolomit přivezla...
Jak dlouhá byla vaše kariéra v bojových sportech a jak na ni budete vzpomínat?
Skorem dvacet let. Ohlíží se za ní krásně. Sport jako takový, nejen thaibox nebo kickbox, ale předtím jsem hrával i hokej, mi dal disciplínu. Na druhou stranu i sebeúctu. Chtěl bych tímto poděkovat i sám sobě. Získal jsem cílevědomost, skromnost, vztah k soupeři. Bohužel i tohle se dnes ze sportu vytrácí. Chtěl bych říct trenérům, ať ze sportovců vychovávají vzory a ne komiky. Nadávky a špatné chování, kterého se můžeme dopídit na sítích, to ke sportu žádné děti nepřivede. Chápu, že dav to chce, lidi chtějí vidět krev a extravaganci. Ale do sportu to nepatří.
Slušnost, respekt a sportovní přístup pro vás jsou vysoko ceněné hodnoty.
Vždycky to tak bylo. Se spoustou soupeřů se znám osobně, po zápase se jdeme pozdravit, za čtrnáct dní si dáme spolu trénink a vše je v pohodě. Nevraživost nemám ani s jedním. Rádi se vidíme, i s jejich trenéry. Tak by to mělo být, měli bychom se semknout a být hrdí na to co děláme. Vozit zápasníky ze zahraničí, s nimi být v konkurenci a porážet je.
Získal jste v různých organizacích tituly mistra republiky, Evropy i světa. Jak moc jsou pro vás trofeje důležité?
Já si ty tituly nepamatuju, protože pro mě nejsou důležité. Každý zápas beru jako by byl o titul. Jakákoliv výhra je pro mě v tu chvíli ta nej. Když jdu do dalšího zápasu, tak už pro mě to předchozí vítězství nic neznamená a jdu s čistou hlavou. Nechvástám se tituly, medaile mám strčené ve skříni a tím to pro mě končí. Každý trénink člověka naučí víc, než medaile, která někde visí.
Po posledním zápase jste symbolicky požádal o sundání rukavic vašeho dlouholetého kouče Michala Prstka. Jak jste vnímal tenhle moment?
V ringu jsem to nezmínil, ale kromě trenéra jsem získal i kamaráda. Už není můj trenér, ale kamarád mi zůstal. A to je mnohem víc. Člověk, který mi několikrát během roku sám zavolá. Ptá se kdy přijedu, kam spolu zajdeme pokecat a tak dál. To je pro mě víc než cokoliv jiného. U kickboxu se trenéři tak nestřídají, ale třeba ve fotbale je to jiné, střídá se to tam jinak. Měl jsem to štěstí, že jsem v Olomouci získal spoustu kamarádů. I když už žiju jinde, tak se sem rád vracím a je to můj druhý domov.
Pátek, 30. září 2022, 20:32
Se šesti novými posilami a cílem přímého postupu do play-off vstupuje do další sezony nejvyšší tuzemské basketbalové ligy tým BK Redstone Olomoucko. Premiérově bude klub z Hané bojovat také v evropské soutěži Alpe Adria Cup.
Kdy jste se vlastně stěhoval zpět do Ústeckého kraje?
Teď žiju už sedm let ve Vysoké Peci u Chomutova, je to moje rodná hrouda a nakonec jsem se tam vrátil. V Olomouci jsem byl deset let, přirostla mi k srdci a byla chvíle, kdy jsem si neuměl představit, že se z ní odstěhuju. Ale situace se nějak vyvinula. Severní průmyslové Čechy nejsou až taková hitparáda, taky jsem si těžce zvykal, ačkoliv jsem tam doma.
V čem to bylo náročné?
Jako student a čerstvý zaměstnanec si člověk na místo jako Olomouc velice rychle zvykne. Město poskytuje strašně moc přes služby, dopravu nebo třeba univerzitu. Je tu krásné prostředí, i když v Čechách bydlím pod horami a je to tam dokonce pro mě i hezčí. Ale když vezmeme skladbu kraje a tak dále, tak v Olomouci se žije skvěle.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
