Čtvrtek, 10. března 2016, 08:30
Na začátku byla včela. A nebyla to jen tak obyčejná včela. Byla to včela protivná. A navíc nebyla vůbec vidět. V úvodních titulcích na Polednici, první celovečerní snímek Jiřího Sádka, bych čekala cokoliv, ale bzučící včelu ne. A nečekala jí asi ani polovina sálu, kterou ale první minuta filmu bavila více, než zbytek filmu.
Film je volně inspirován básní Karla Jaromíra Erbena Polednice. S velkým důrazem na slovo volně. Šla jsem do kina s přesvědčením, že když se jedná o horor, budu se v jednom kuse dívat přes prsty. Raději jsem si tedy přizvala dva silné muže, kterých bych se mohla z každé strany chytnout za ruku. Mohli zůstat doma. Pokud si film v hlavní roli s Aňou Geislerovou hrál na psychologický horor, uspěl pouze v jedné scéně s porouchanou roletou. Ve zbytku se však snažil pouze kopírovat zaběhlé konvence amerického hororu s opakující se tendencí stejného překvapení. To se dalo už v dalších scénách očekávat a nemělo teda kýžený účinek. Spíše bych byla více překvapená, kdyby to tam nedali.
Už zvukové ztvárnění letící včely mě mělo upozornit, že zvuk ve filmu bude hrát velkou roli. Možná větší než obraz. Napjatá hudba s vyhrocenými momenty byla moc hlasitá a často používaná, tím byla snad více strašidelnější než film. A na druhou stranu zase nebyla. Upozorňovala na všechny vypjaté momenty a já jsem vždy od scény kvůli tomu čekala více, než přišlo. Smutným faktem je, že za celý snímek jsem se nelekla tak moc, jako když jsem vycházela z kina a venku z ničeho nic zablikal a zatroubil stojící autobus.
Ve filmu se střídala světlá a tmavá rovina. V těchto chmurných dnech je pohled na světlem zalité lány obilí přímo pohlazením pro oči. Ale ne když se na ně přejde rychlým střihem z tmavé a děsivé scény. Vždy jsem musela přivírat oči a nejednou jsem i odtrhla hlavu od plátna. Tématika nedostatku vody a následného zešílení nebyla dostatečně využitá. Když nastoupily závěrečné titulky, tak jsem si říkala, že to přece nemůže být konec. Něco tomu ještě chybí. Podle tvůrců ale asi nechybělo.
Kdyby byla stopáž alespoň o půl hodinu delší, tvůrci vytěžili vcelku dobrý potenciál a drželi se předlohy, tak by se z toho dal udělat i na české poměry slušný hororový snímek. Nakročeno k tomu měli, ale... Ale přesto, holky, vezměte své drahé polovičky do kina a dělejte, že se bojíte. Oni se budou považovat za drsňáky, kteří jsou schopni svou dívku ochránit. A o to v hororech přece jde.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
