Veřejné mínění v České republice ovládla v posledních desítkách hodin názorová bouře o síle orkánu. Rozpoutala ji reportáž investigativních novinářů Seznamu Sabiny Slonkové a Jiřího Kubíka. “Ztracený” syn Andreje Babiše v ní promlouvá o únosu, uklizení jeho osoby na Krym.
„Nechutné, odporné, odsouzeníhodné!” zní ze všech koutů Česka. Skandál hodný demise, míní tisíce lidí a řada médií. Andrej Babiš však v tomto příběhu není jediným, kdo si bere za rukojmí duševně nemocné a manipuluje s nimi, jak se mu zachce. Po jeho bok se zařadila i média, od kterých by to liberálně smýšlející člověk rozhodně nečekal.
Ponechme nyní úplně stranou, jakou diagnózu má stanovenou Andrej Babiš junior. A případně, zdali je schopen či neschopen výpovědi v trestním řízení v kauze Čapího hnízda. Nepřísluší to nám, ale odborníkům, kteří ho (nejspíš na rozdíl od doktorky Protopopové) vyšetřili, vyšetřují a v budoucnu ještě vyšetří.
Ponechme stranou všechny dohady, zdali je, či není bílým koněm, na kterého Andrej Babiš jen přepsal svůj majetek, aby dosáhl na kýženou dotaci. Nepřísluší to nám, ale orgánům činným v trestním řízení.
A hlavně ponechme stranou, že máme možná za premiéra takového křiváka, který nechá svého syna “uklidit”, aby mohl svědčit v případu dotačního podvodu, do kterého ho sám zatáhl.
Tento komentář se pozastavuje především nad způsobem, jakým pojala liberálně orientovaná média otázku duševní nemoci a z nich plynoucí (ne)svéprávnosti. A mluvíme tu o nováčcích na české mediální scéně stejně jako o matadorech tuzemské publicistiky. Bohužel.
O bolestný přešlap se v posledních desítkách hodin postaral například šéfredaktor týdeníku Respekt Erik Tabery. V článku „Babiš nic nevysvětlil“ si ohledně zdravotního stavu Babiše juniora klade otázku: „Kdyby šlo o dlouhodobou nemoc, bylo by to zásadní zjištění. Pokud totiž syn není svéprávný, aby vypovídal před policií, a pokud není svéprávný, aby mluvil s novináři, jak by mohl být svéprávný, aby vlastnil Čapí hnízdo?“
Po přečtení této věty se spíše nabízí otázka: „Kde sakra bere Erik Tabery jistotu, že je Andrej Babiš junior nesvéprávný?” Tabery totiž postavil (bohužel ne až tak) pomyslné rovnítko mezi “duševně nemocný” a “nesvéprávný”. Tato konstrukce je přitom stejně hloupá jako škodlivá.
Na podobnou strunu pak ve snaze přijít s “něčím novým” zabrnkali i redaktoři nedávno vzniklého Deníku N Prokop Vodrážka a Eliška Hradilková Brázdová. Ti si nebrali servítky a “podezřelé” spojení duševní nemoci a majetku vypálili rovnou do titulku: „Babišův syn, který je podle premiéra nemocný, koupil v Praze vilu za 12,5 milionu”.
Ano, to si dovolil. Kupovat vilu se mu zachtělo. A přitom s diagnózou na krku! Neřád jeden..
Na co narážíme.. Člověk s diagnózou duševní nemoci samozřejmě může vlastnit nemovitost nebo podepsat smlouvu. A my bychom za to měli být sakra rádi. Je to lichotka nás, společnosti. Výdobytek doby. Projev úrovně civilizované společnosti. Proč by neměl?
Člověk, kterému je diagnostikována duševní nemoc, může žít v celku klidně a spokojeně po většinu svého života. Jsou taková duševní onemocnění, která se neprojevují kontinuálně po celý život, ale pouze v epizodách, jež mohou přicházet v rozmezí klidně několika let.
Měl by tedy člověk pozbýt svéprávnost při prvním panickém ataku či záchvatu úzkosti? Nebo až při pátém, desátém, stém? Kdo rozhodne? Novináři ne, naštěstí.
O Andreji Babišovi juniorovi nevíme zhola nic. Nevíme, čím trpí, jaká je jeho diagnóza, v jakém se nyní nachází rozpoložení.
N e v í m e.
N i c.
(Ani policie, ačkoliv se snaží kostrbatě tvrdit, že ano.)
Plně chápu napínání všech svalů k tomu, aby se novinář choval jako správný hlídací pes demokracie a ve chvíli, kdy vyčmuchá smradlavou levárnu (jakou možný únos vlastního syna nepochybně je), hladově vystřelí po kořisti jako Holan po srně. Musí přitom však znát své lidské hranice.
Kousat okolo sebe bez starostí o případné následky totiž umí každé hovado. Oběti těchto “morálně oprávněných útoků” tu ale se svými vnitřními pocity a vnějšími předsudky zůstanou i po změně voličských nálad národa. Na rozdíl od politiků.
Text vznikl ve spolupráci se Štěpánem Šůstkem, jedním z autorů projektu Psychobraní, který šíří osvětu o stigmatizaci lidí s diagnózou duševní nemoci.
