Koronavirus, uprchlíci, Piráti – to je jen pár témat, která se na dezinformačních webech objevují s železnou pravidelností a neúnavně přitahují pozornost veřejnosti. Některé titulky smyšlených zpráv jsou už na první pohled nesmyslné. Jenže jejich nebezpečí tkví především v tom, že vás nemají přesvědčit, stačí, když vás znejisti. Protože… co když je to přece jen pravda? Víte, co se říká, na každém šprochu…
V souvislosti s pandemií covid-19 čelil stát nejenom zdravotní, ale také souběžně probíhající dezinformační krizi. A zatímco se pozornost státu upřela na zdravotní krizi (ať už úspěšně nebo neúspěšně, cílem tohoto článku není hodnotit vládní opatření), krize dezinformační státnímu aparátu zcela proklouzla mezi prsty.
Falešné zprávy nejsou podle mediálních odborníků ničím novým, hojně se například používaly k matení protivníka za druhé světové války, nikdy však jejich šíření nebylo tak snadné a nemělo tak velký dosah jako s rozmachem sociálních sítí.
„Ještě na začátku milénia bylo pro běžného uživatele poměrně obtížné vytvořit internetový obsah, který by byl dostupný většímu počtu lidí. V novém, pouhých několik let existujícím světě elektronických sociálních sítí se status na naší „zdi“ může díky jejich algoritmu dostat doslova mezi milióny dalších uživatelů, a to často i bez našeho vědomí,“ uvádí etnolog Petr Janeček, který se zaměřuje na konspirační teorie a internetový folklor.
Rozdíly mezi profesionály, kteří obsah internetu vytvářejí, a jeho pasivními konzumenty se tak postupně čím dál více stírají.
A proč dezinformace vznikají dnes? Důvody mohou být různé – maximalizace zisku z reklamy na dezinformačním webu, ovlivňování veřejného mínění, systematická propaganda, ale i nedopatření. Případně stačí, aby někdo nepochopil nadsázku a vtip. Jako příklad autoři publikace Nejlepší kniha o fake news Miloš Gregor a Petra Vejvodová uvádějí poplašnou zprávu, podle které nám Evropská lingvistická rada Evropská unie chtěla zrušit písmeno Ř.
Zprávu vydal satirický web pravdive-zprávy.cz a v článku citoval jistého jazykovědce Františka Měcha. „Přitom stačí jen pár vteřin strávit fast-checkingem (kontrolou výroku) a zjistíme, že žádná Evropská lingvistická rada neexistuje a jazykovědec František Měch zřejmě bude geniálním člověkem, protože v jiných článcích je uváděn jako dopravní expert nebo politický analytik. Bohužel se této zprávy chytlo hned několik zpravodajských serverů a záhy se z původní satiry stala poplašná zprávy, která zahýbala českým internetem. Na svém facebookovém profilu o kauze psal dokonce i jeden český senátor,“ popisují Gregor a Vejvodová.
Bill Gates nás chce pomocí vakcíny očipovat, přistání na Měsíci byl podvod, Země je ve skutečnosti placatá, Elvis Presley stále žije. Konspirační teorie aneb příběhy o spiknutí často stojí na tom, že za naše zpackané životy ve skutečnosti může někdo další nebo že jsme se dozvěděli něco „zaručeného a tajného“, co ví jen pár zasvěcených. Šíření těchto teorií podporuje algoritmus sociálních sítí, které mají pouze jeden cíl – udržet naši pozornost na obrazovce co nejdéle, abychom zhlédli co nejvíce placených reklam. Pokud tedy na Facebooku zaškrtneme, že se nám líbí skupina s názvem „Země je ve skutečnosti placatá“, dá se předpokládat, že nám sociální síť vzápětí nabídne podobně smýšlející skupiny – o chemtrails, zednářích a podobně. A my se ocitneme v bludném kruhu jednostranně zaměřených (dez)informací.
Boj proti konspiračním teoriím je velmi záludný. „Nelze je ignorovat, smazat či cenzurovat. Takové zásahy by pouze posílily pozice konspirátorů a daly by jim do rukou další důkazy o jejich pravdě – proč jinak bychom se je snažili umlčet, že? Je to klasický argument, který se objevuje ve všech diskusích: „Vidíte! Oni nás chtějí umlčet! Vypli nám web! Proč? Protože jsme odhalili pravdu, přišli jsme na ně a oni nás teď chtějí zničit!“ varují Gregor a Vejvodová. Podle autorů je proto nutná trpělivost, logické argumenty a mít podložené zdroje. Jedině tak máte možnost babičce vysvětlit, že jí ilumináti nechtějí ukrást důchod.
Neurovědec Antonio Damasio v roce 2010 svým výzkumem potvrdil, že v procesu rozhodování u nás hrají důležitější roli emoce než logika. Nejprve se na základě našich názorů a cítění rozhodneme, co je nejspíš pravda, a až poté použijeme logiku pro zdůvodnění svého rozhodnutí. Máme tedy tendenci věřit zprávám, které potvrzují naše vidění světa. Naproti tomu články, které náš světonázor nabourávají, máme tendenci odmítat.
Dezinformace jsou nebezpečné v tom, že nepůsobí pouze na ty, kteří mají tendence věřit konspiračním teoriím. Podvědomě ovlivňují všechny včetně těch, kteří kladou důraz na kritické myšlení. Jejich cílem není přesvědčit nás o alternativním scénáři, stačí, když nás znejistí. Mnoho lidí pak přistoupí k přesvědčení, že pravda je „někde uprostřed“. „Šalamounské umisťování střelky pravdy vždy doprostřed mezi dvě tvrzení tak nevyhnutelně v nějaké situaci povede ke kompromisu mezi pravdou a naprostým nesmyslem – mezi informací a dezinformací,“ varují Gregor a Vejvodová.
„Pane Kašpárku, řekl bych, že pravda je jako vždy někde „mezi“,“ hlásal nedávno komentář pod jedním článkem. Pisatel by se ale nejspíš hodně divil, kdyby ho pan Kašpárek obratem obvinil z krádeže, načež by mu soud navzdory neexistujícím důkazům nařídil – ale principu pravdy nacházející se vždy někde mezi – podmínečný trest a povinnost zaplatit polovinu hodnoty údajně ukradených předmětů. Čili ne vždy platí, že pravda je někde uprostřed. (Nejlepší kniha o fake news)
Dezinformátorům tak stačí, pokud nás falešné informace zmatou. Z obrovského množství alternativních a protichůdných informací může být člověk postupně deprimovaný a rezignovat na úsilí nalézt pravdu. I částečně dezorientovaný volič přichází manipulátorům vhod. A to i v případě, že se z něj stane nevolič.
„Propaganda se nesnaží lidi přesvědčit o pravdivosti každé jedné konkrétní zprávy (EU chce zakázat vánoční stromky, EU chce na svém území ustanovit právo šaría, EU chce prodat naše děti Barnevernetu výměnou za nacistické zlato), ačkoliv se může jednat o cenný bonus. Prostřednictvím konkrétních dezinformací propaganda nenápadně vkládá do hlav širší agendu, která bývá skrytým leitmotivem každé zprávy na dané téma (v případě výše uvedených příkladů je to „EU coby nedemokratická organizace, která nám jen diktuje a ze které by Česká republika měla vystoupit“). To je onen kýžený cíl, to je alfou a omegou dezinformačních kampaní – snaha nepozorovaně nám vnuknout tuto agendu. Jednotlivým zprávám ani věřit nemusíme, hlavně když změníme náš celkový postoj. Například že začneme EU vnímat spíš negativně. Podle těchto vnitřních postojů se totiž pak rozhodujeme ve volbách,“ vysvětlují Gregor a Vejvodová.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
