Je možné využít statistické modely pro výklad historických událostí, například pro jednu z největších tragédií lidských dějin, holocaust. V unikátní studii se o to pokusili vědci z Moravské vysoké školy v Olomouci a dalších institucí. Zjistili, že pro přežití měly daleko důležitější význam sociální vazby než to, že někdo byl například lékař.
Jedním z autorů studie je ekonom a marketingový specialita Tomáš Jelínek, který tým Moravské vysoké školy Olomouc posílil v roce 2021. Absolvent ČVUT a VŠE studoval ekonomii také na americké Georgetownově univerzitě a pražské CERGE-EI. "Vzájemná pomoc a solidarita byly lidskou přirozeností i v extrémních podmínkách koncentračních táborů a rozhodovaly o přežití. Je to důležité svědectví o síle lidskosti i pro dnešek," říká vědec.
Jak jste se vlastně k nápadu na tento originální výzkum dostal?
Jako úředník kanceláře prezidenta jsem v 90. letech minulého století hájil české oběti nacismu v řadě mezinárodních jednání o majetkových újmách jak ze strany Německa, tak i jeho firem. V té době jsem byl rovněž předsedou Insititutu Terezínské iniciativy, která spravuje unikátní databázi asi 130 tisíc vězňů Terezínského ghetta. Ta původně vznikla jako podklad pro Terezínskou pamětní knihu, jako památka na jednotlivé vězně a oběti, aby z lidí nezůstaly jen čísla ve statistikách. Jelikož jsem tehdy měl za sebou studium ekonometrických modelů na CERGE-EI, tak mi přišlo, že by bylo možné tato data použít pro moderní statistickou analýzu. Ta se dnes u nás používá v ekonomii a sociologii, ale použití na historických datech je zatím spíše výjimka. Začal jsem přemýšlet o tom, zda by bylo možné použít statistické modely na výklad historických událostí a používat tyto databáze mnohem komplexněji.
Kdy jste celý projekt nakonec spustili?
To trvalo ještě nějakou dobu. Asi před sedmi lety jsem si o této myšlence začal povídat s předním českým ekonometrem Štěpánem Jurajdu z CERGE-EI. Měl odvahu jít do zcela neprobádané oblasti mimo jeho dosavadní výzkum a řadu mých původních představ výrazně rozšířil. Museli jsme řešit i praktické věci kolem úprav databáze pro výpočty a její ochranu. Nakonec jsme zkusili podat žádost na grantovou agenturu a v roce 2019 jsem začali s výzkumem. Přizvali jsme ještě Tomáše Fedoroviče z Památníku Terezín a Matěje Bělina z CERGE-EI.
Můžete popsat, jak výzkum probíhal a jaká data jste zkoumali?
Vycházeli jsem z historických prací o Terezíně a vzpomínek bývalých vězňů. Tam jsem definovali oblasti, kde by mohly statistické modely něco odhalit. Základem pro výpočty byla databáze Institutu Terezínské inciativy, které má téměř kompletní údaje o všech vězních. Jsou zde osobní data, data příjezdu a případně transportu do dalších koncentračních táborů, informace o úmrtí a případném přežití. K nim jsme se snažili dohledat nějaké dodatečné informace, které by nám pomohly zjistit více o jednotlivých skupinách vězňů. Zda se znali z nějakých organizací nebo aktivit před válkou. Bydleli ve stejné ulici.
Jak poté celé porovnání probíhalo, co vše jste zkoumali?
Třeba nás zajímalo riziko deportace z Terezína, kterému se většina lidí snažila vyhnout, nebo riziko úmrtí v Terezíně, které hrozilo starším vězňům. Zajímaly nás rozdíly mezi vezni z českých zemí, Německa a Rakouska, což je hodně diskutované téma v literatuře. Dívali jsme se na přežití vězňů, kteří byli deportováni do Osvětimi. Někdy jsme testovali některá tvrzení historiků, abychom je případně i potvrdili a dali jim přesnější proporce.
Co tedy čísla ukazují?
Někdy je to poměrně jednoznačné. V literatuře je například vzpomínka, že jeden důstojník SS měl chránit před transportem z Terezína vězně, kteří před tím byli v pracovním táboře Lípa. To jsme dokázali, že není pravda. K tématu umírání v Terezíně, což do určité míry záviselo i na vztahy mezi vězni uvnitř ghetta, jsme ukázali, že v roce 1942, kdy začaly přicházet transporty z Rakouska a Německa, čelili starší vězni z českých zemí nižšímu riziku úmrtí v Terezíně než ostatní vězni. I když to zní děsivě, tak v ghettu byla na jedné straně mezi vězni snaha získat výhody a přežít za každou cenu, ale na druhé straně se někteří lidé v rámci takzvané samosprávy snažili o prosazování určité spravedlnosti.
Neděle, 30. ledna 2022, 13:18
Kniha vzpomínek prostějovské rodačky, čestné členky spolku Hanácký Jeruzalém a laureátky Ceny města Prostějova Maud Beerové s názvem Co oheň nespálil se dočkala dotisku. Prezentace proběhla tento týden v prostějovské knihovně u příležitosti Dne...
Co nejvíce ovlivnilo přežití vězňů, kteří byli deportováni z Terezína do Osvětimi?
V prvé řadě to bylo rozhodnutí složek SS. Tam se přijímala rozhodnutí, jak bude probíhat selekce. Tak to pokračovalo až k pochodům smrti. Mladší věk, ale nikoli dětský, a pozdější příjezd do Auschwitzu byly velmi podstatné pro vyšší míru přežití vězňů z Terezína. My jsme se zaměřili na vysvětlení úzké oblasti, kde se mohly uplatnit nějaké osobní dovednosti jednotlivců a sociální vztahy. Pokud byl v transportu do Auschwitzu například dostatečný počet vězňů, kteří prošli pracovním táborem Lípa u Humpolce, a asi se mohli znát, tak se pravděpodobnost přežití do konce války zvýšila až o desetinu. Je to asi třikrát více, než pokud byl někdo lékař, což byla téměř všude potřebná profese.
Kolik toho mohou podle vás statistiky odhalit o naší minulosti a vůbec o nás?
Data dávají nový pohled. Není to žádná zásadní revoluce, je to jen další užitečný nástroj, který rozšiřuje naše poznání. Použití modelů může některé věci upřesnit, vyvrátit nebo třeba najít nové výzkumné otázky. Pro mne osobně bylo důležité obecné potvrzení významu sociálních vazeb pro přežití holocaustu. Byli to často asi lidé, kteří se třeba jen trochu znali, nebyli nutně velcí přátelé, ale v důležitém okamžiku ten, kdo měl ještě trochu sil navíc, dokázal pomoci tomu, který by sám zahynul.
Můžete popsat i nějaké konkrétní příběhy?
Mám dva příběhy z rodiny, které to ilustrují . Před patnácti lety za mnou přišel bývalý vězeň z Auschwitzu a Schwarzheide, který žil tady v Olomouci, že mu můj děda zachránil život a že mu za to nikdy nestihl poděkovat. Děda je padesát let po smrti, ale nikdo z rodiny si nepamatoval, že by o záchraně tohoto člověka někdy mluvil. Babička zase před svou smrtí vzpomínala na pomoc jedné vězenkyně v Bergen Belsenu, která ji vytáhla z hromady mrtvých těl a dala ke konci války do transportu do Terezína. Ta paní již před lety zemřela, tak jsem si šel přehrát její vzpomínky na dobu holokaustu z 90. let do archivu Spielbergovy nadace. Nebyla tam ani zmínka o babičce nebo o té situaci v Bergen Belsenu. Myslím si, že vzájemná pomoc a solidarita byly přirozeností i v těchto extrémních podmínkách. Nemohli pomoci všem, ale pomáhali si v rámci své skupinky, co se nějak znali. Byli spolu dříve na práci, ze stejného města, ze stejného sportovního oddílu. Měli nějakou lidskou vazbu v té mase anonymních a zubožených vězňů. Je to důležité svědectví o síle lidskosti i pro dnešek.
Jaká je odezva na váš výzkum mezi historiky?
Zatím byla velmi dobrá. Studii jsme prezentovali na několika workshopech a konferencích, lidé se ptají a zajímá je, čím dokážeme jejich práce obohatit. Časopis Soudobé dějiny právě vydal náš článek Statistické modely ve výzkumu holokaustu. Mezioborový pohled na historické události, ve kterém se snažíme souhrnně ukázat naše výsledky právě českým historikům. Přijetí recenzentů i vedení časopisu bylo velmi pozitivní.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
