Vytvořit humor z ničeho a rozesmát i dítě, kterému do smíchu není. František Nedbal mluví o klaunování jako o práci snů

Jak byste popsal profesi Zdravotního klauna někomu, kdo vůbec neví, o co jde?
Zdravotní klauni nosí, podobně jako doktoři nebo sestry, bílý plášť, rozhodně ale jako běžní doktoři a sestry nevystupují. Nejviditelnější rozdíl asi bude červený nos a jiné chování. Zdravotní klauni se totiž chovají vtipně až směšně, tváří se, že všemu rozumějí, a přitom jim nejde ani to, co ví nebo umí každé malé dítě. Na rozdíl od opravdových doktorů Zdravotní klauni používají k vyšetření ten nejpříjemnější nástroj a tu nejchutnější medicínu – humor a smích.

Proč jste si vybral právě tuto profesi?
Moje cesta k tomu stát se Zdravotním klaunem začala už v raném mládí, kdy jsem na táborech dětem po nocích vyprávěl strašidelné historky o svých starých tetách. Už tehdy jsem si uvědomil, že strašidelné historky musejí dopadnout nějak komicky. A tak se posluchači, mí vrstevníci, smáli a jak mi sami prozradili, pomáhalo jim to zahánět stesk po rodičích. Mimo jiné jsem byl také třídním šaškem, strůjcem mnoha kolektivních humorů a později jsem bavil i své děti. Například hraním divadla, vymýšlením a čtením pohádek, kde každá postava měla svou specifickou mluvu. Takže asi tady někde vznikl ten prazáklad a chuť bavit děti.

Jak jste se stal Zdravotním klaunem? Jaký byl váš casting?
Klaunem jsem se stal téměř až prozaicky. V divadle na nástěnce jsem si všiml nějakého letáčku organizace Zdravotní klaun. Výhodou, nikoliv podmínkou, byla herecká profese. Když jsem tak u té nabídky stál, přišlo mé rozhodnutí téměř okamžitě, bez znalosti toho, co tato profese obnáší, a v domnění, že jde o činnost dobrovolnickou. Jsem přece herec, tak bych mohl ve volném čase navštěvovat děti v nemocnici a pokusit vyloudit smích tam, kde k němu moc důvodů kvůli nemoci není. A tak jsem se přihlásil do výběrového řízení na hledání klauna. Úkol zněl, najít v sobě toho vnitřního klauna a umět s ním pracovat. Teprve na konci druhého kola jsem se dozvěděl, že se jedná o profesi se svými povinnostmi a závazky, a konec třetího kola, když mě vybrali, byl pro mě začátkem asi nikdy nekončící práce na svém klaunovi.

Překvapila nebo zaskočila vás něčím tato práce, když jste začínal?
Kromě toho, že jsou Zdravotní klauni skutečně profesionálové a za svou práci jsou také honorovaní, můžu mluvit především o překvapování sama sebe, ale také o tom, jak mě i do teď neustále překvapují kolegové, personál nemocnice, rodiče, ale i děti. Nejvíc mě ale překvapilo, jak moc funguje to rčení: „Smích uzdravuje.“ Tušil jsem, že smát se je pro život poměrně důležitá emoce, ale jakou moc skutečně má při uzdravování duše a těla, poznáte až při mnoha zkušenostech na vlastní oči přímo v nemocnici u lůžka dítěte.

Kromě toho, že jste Zdravotní klaun, působíte také jako divadelní a televizní herec. Co vás z toho všeho baví nebo naplňuje nejvíc?
U filmového scénáře je napsáno většinou kdy, co, kde, a dokonce i jak. U divadelního textu herci společně a v týmu hledají postavu a její vývoj. U klauna je potřebná schopnost tu postavu vytvořit teď hned a improvizovaně. Klaun nemá skoro žádné hranice. Čas a text nehrají roli, inspirovat klauna může cokoliv nebo kdokoliv v pokoji. Klidně to může být tatínek v klobouku nebo kapající vodovod v pokoji nemocného dítěte. Nelze ten humor uměle vyrobit, někde okopírovat nebo něco jen naimplantovat do prostoru. Musí vzniknout. Mnohdy jsou u klauna nejkomičtější ty nejjednodušší věci, které, v ideálním případě, všechny překvapí. V tu chvíli i samotné aktéry klauny. Kdybych měl upřímně říci, co mě nejvíc naplňuje, řekl bych Zdravotní klaun.

Tým Zdravotních klaunů brzy opustíte. Proč jste se tak rozhodl?
I když srdcem zůstávám Zdravotním klaunem, někdy prostě ten čas uzraje a člověk se musí rozhodnout. Zdravotní klaun byla moje vlastně nejdelší štace. Jinak jsem plus mínus po pěti letech odcházel do jiných angažmá. I v případě dobře rozjeté kariéry. Několikrát jsem nějakou nabídku nepřijal, jen abych mohl zůstat u Zdravotního klauna, protože obojí by skloubit prostě nešlo. A nikdy jsem nelitoval. Moje ukončení práce pro Zdravotního klauna souvisí spíš s osobními důvody, s nějakou potřebou zvolnit, udělat odkládanou práci na domě, angažovat se trochu v dobrovolné humanitární práci pro Ukrajinu a taky uvolnit místo novým klaunům, kteří se upíšou tomuto krásnému projektu.

Zdravotním klaunem jste byl 15 let. Co vás u toho drželo? Bavilo vás to opravdu celou dobu nebo někdy nastala krize?
Práce u Zdravotního klauna je vlastně taková práce snů. Děláte něco, co vás baví, v práci si hrajete, pracujete s humorem. Může to znít jako klišé, ale je to tak. Vaší odměnou jsou rozzářené dětské oči. Spokojené dítě, které se řechtá na celé kolo. Dítě velmi dobře konzumuje humor. Ale taky rychle pozná, co ho baví a bezelstně vám dá okamžitou zpětnou vazbu. Nesmíte ho tahat za nos.

Protože můj domovský tým v Olomouci je poměrně malý, potkávají se klauni dost často ve stejném složení. S některými se vidíte častěji, než s příbuznými z rodiny. Asi bych tomu neřekl krize, ale mohlo by to zavánět vyhořením. Ale Zdravotní klaun má naštěstí spoustu dalších projektů, kde se dá realizovat, například NOS! (Na Operační Sál!), Cirkus Paciento, zahraniční mise, a mnoho dalších.

Jaký typ klauniád byl váš nejoblíbenější?
Měl jsem rád klauniády, které představovaly nějakou výzvu. Kdy to zprvu vypadalo beznadějně, ale nakonec to končilo krásnou spoluprací dítěte s klauny. Jednou bylo například v Děčíně hospitalizovaných 15 kluků ve věku 15–17 let. Nemocnice je přijala hromadně z výchovného ústavu kvůli otravě po špatné stravě. Sestřičky mi říkaly, ať k nim na pokoj ani nechodím, že to jsou grázlové a nezaslouží si to. Já to chtěl ale aspoň zkusit. Byl jsem tam tehdy sám, tak jsem si na pomoc vzal jejich vychovatele, který se nechtěl před kluky shodit, že nemá smysl pro humor. Nakonec z toho byla úžasná sranda a kluci se mohli smíchy podělat. Krásné byly ale kupodivu třeba také klauniády v nejtěžším covidu. Například na Štědrý den v Brně na infekční klinice, kdy jsme byli celí ve skafandru a s dětmi a personálem si užili krásnou sváteční klauniádu.

Co pro vás bylo při klaunování nejtěžší?
Nejtěžší byly asi všechny ty smutné příběhy, se kterými se klauni v nemocnicích potkávají. Děti onkologicky nemocné, týrané a zraněné, děti bez rodičů, s poruchou příjmu potravy, s nemocí motýlích křídel nebo z Ukrajiny. To byly děti navíc s nemocnou duší. Někdy na začátku války jsme byli na Slovensku na hranicích s Ukrajinou při prvním náporu útěku matek nebo prarodičů s dětmi. Otcové tehdy přivezli matky a děti na hranice a vraceli se bránit svou zem. Jako Zdravotní klauni jsme pendlovali mezi hranicemi a táborem narychlo postaveném pro tyto uprchlíky. Děti s námi blbnuly a matky plakaly s telefony u ucha. Museli jsme využít ještě víc citu, kterým musí každý Zdravotní klaun disponovat. Empatie.

Vnímáte, že za tu dobu, co jste byl součástí Zdravotního klauna, se vyvinula i samotná organizace? Případně jak?
Ano, organizace Zdravotního klauna se za dobu mého působení hodně proměnila. A to především propracovanějším přístupem ke vzdělávání klaunů, profesionalizací jejich práce nebo například rozšířením o mnoho dalších projektů. V základu ale zůstává poslání stále stejné. Přinášet smích tam, kde zní často spíš pláč.

Chtěl byste na závěr něco doplnit či někomu něco vzkázat?
Přál bych Zdravotnímu klaunovi velké množství smíchem uzdravených dětí a hodně úsměvů vděčných rodičů. Nově nastupujícím klaunům pak přeji, aby byli při té práci tak šťastní, jako jsem byl já.