Pondělí 7. 4. 2025 | Svátek má Heřman / Hermína
Volání své dobrodružné duše vyslyšel v závěru loňského roku kapitán turistických Ololodí Šimon Pelikán. Z Olomouce vyrazil na dlouhou cestu na jih Argentiny, aby si splnil obrovský sen poznat na vlastní kůži prostředí ledové Antarktidy. V závěru ledna pak odrazila z města Ushuaia historická plachetnice Bark Europa na úchvatnou třítýdenní cestu i s hanáckým pasažérem na palubě.
Období, kdy Ololodě Marie Terezie a Kordulka odpočívají zimním spánkem a nebrázdí řeku Moravu, využil Šimon Pelikán k setkání s drsnou a krásnou přírodou nejodlehlejšího kontinentu planety. Při práci ve stěžních vyzýval svůj strach z výšek, při plavbě na moři i dlouze přemítal. „Cítím se dobře, když vnímám, že žiju a mohu posouvat své vlastní limity. V hlavě už se rodí další touha a počkám si, kam mě zavolá příště,“ říká mladý cestovatel a provozovatel oblíbených aktivit nejen pro turisty v Olomouci.
Co tě přimělo k rozhodnutí vydat se lodí kolem mysu Horn na Antarktidu? Snil jsi o tom dlouho?
Dá se říct, že to byl takový můj celoživotní sen. Ale musím se přiznat, že jsem o tom ani nemluvil nahlas, jak mi to bylo vzdálené. V roce 2023 jsem zahájil s lodí komunikaci a plně jsem se rozhodl pro plavbu před Vánoci 2024.
Bylo to spojení takových tří mých snů, jednak plout na lodi kterou jsem viděl v roce 2013 v Cape Townu a hned jsem si řekl, že na ní bych rád někdy plul. Druhak plout kolem Mysu horn přes Drakeův průliv a zatřetí podívat se Antarktidu. Když jsem se o to poprvé začal zajímat zhruba před osmi lety, viděl jsem, že většina lodí je vybukovaná na pět let dopředu. A zhruba před třemi lety, když jsem začal loď Bark Europa sledovat více, jsem zjistil, že dělá tyto expedice na Antarktidu. Tak pak už jsem jen nechával přání uzrávat v hlavě a čekal jsem na pravou chvíli, kdy si mě zavolá.
Jaké přípravy a plánování byly nezbytné před tímto dobrodružstvím, jak dlouho dopředu se taková akce řeší?
Doporučená lhůta je přibližně rok. Ale v mém případě myšlenka vznikla asi týden před Vánoci. Když jsem s klukama hrál florbal a zrovna jsem chytal v bráně, mi v hlavě proběhlo rozhodnutí, že jedu. A pak už následovalo zajištění všech nezbytných věcí v práci a potvrzení rezervace během svátků. Pro mě byly přípravy převážně pracovní – nachystání všech náležitostí a dokoupení věcí, které jsem neměl. Bylo to hlavně svrchní námořnické oblečení do chladných oblastí a dostatečné množství rukavic do všech podmínek a také na práci s lany. Nejdůležitější je však spodní thermoprádlo, což jsem si ověřil už na oceánu v roce 2013. Jste v něm každý den, na lodi není moc možnost si vyprat, stejně tak jste často mokří. Tehdy jsem dostal oblečení od norské značky Devold a podpořili mě i nyní, za což jim moc děkuji a plavbu jsem absolvoval v komfortu tepla a nutno dodat že i bez zápachu (usmívá se).
Zažili jste nějaké extrémní počasí? Jak zkušená musí být posádka, která loď vede do takové oblasti?
Na lodi jsme rozděleni do „voyage crew“ což jsme my návštěvníci a „permanent crew“ což je stálá posádka lodi složená z profesionálů z celého světa. Plavba vede přes Drakeův průliv, což je nejdivočejší místo oceánu na světě. Je to dáno jednak tím, že na jižní polokouli v rámci proudění není žádná překážka a každá bouře zvedne vlny a také mořským dnem, které je extrémně hornaté a proudy tam nabírají na intenzitě. Má to podobný efekt jako v Nazaré v Portugalsku, kde se zvedají díky podloží ty největší vlny světa. Tam se do nich pouštějí surfaři, Drakeův průliv je místo pro lodě. Plavba začíná kolem Mysu Horn, což je takový Mount Everest v rámci všech námořníků.
Cestou na Antarktidu jsme žádné extrémní počasí nezažili a Drake byl výjimečně klidný. Po cestě zpět už tomu tak nebylo a ukázal svoji intenzitu. Měli jsme ale štěstí, doplouvali jsme až při 40 uzlech rychlosti větru a jak jsme dopluli k pevnině vítr vzrostl na 70 uzlů, ale to jsme byli už v bezpečí. Být v tu chvíli na oceánu, měl bych asi zážitek, který bych vyprávěl i na smrtelné posteli.
Absolvovali jste i výcvik záchrany z ledové vody, jaké to bylo?
My jsme byli pasivní sledující, celou instrukci prováděla permanent crew. Pro nás bylo důležité se seznámit s nenadálými situacemi co nás mohou potkat, kdy kam a jak se seřadit, kde je záchranný neopren a záchranná vesta a jak s tím vším pracovat. Stejně tak jak se zachovat v případě situace man over board, tedy muž přes palubu, a v případě nutné evakuace z lodi. Voda na Antarktidě má něco malinko nad nulu a míra přežití je do dvou minut, tak bylo hodně důležité toto neopomenout a být si jistý.
Jaké momenty byly na cestě nejkrizovější?
Všichni, kdo jsme se plavby zúčastnili, jsme si přijeli do Ushuaii splnit životní sen a byli jsme připraveni na vše. Když se člověk loučí píše sms domů, že má všechny rád a že se vrátí. Ale chce ji napsat, protože se může stát cokoliv a člověk nikdy neví. Nicméně byli jsme všichni stejně naladěni a nebyli na lodi velké krizové situace. Je pravdou, že z nás 31 hostů 28 trpělo mořskou nemocí a netrpěli jsme jen já a dvě holky. A taky byla jedna situace, kdy za bouřlivého počasí jsem dobrovolně lezl do ráhen po cestě zpět přivazovat plachty a věděl jsem, že to bude hodně nad rámec mých zkušeností, nehledě na můj strach z výšek, který jsem se na lodi učil překonávat každý den. Ale když se ptali na dobrovolníka, už jsem si oblíkal lezecký sedák a věděl jsem, že je ten čas.
Co tě nejvíce překvapilo nebo emocionálně zasáhlo během cesty?
Já jsem si tam prožíval sám mnoho věcí a nejvíce mě emocionálně zasáhl jeden moment na ostrově u Ukrajinské polární stanice, kdy jsem pocítil vděčnost za život a lásku k životu. Byla to taková moje hodně silná spirituální chvíle. Na kterou jsem pak ještě dál navázal na pevnině a hodně pro mě znamenala. Jinak také emocionální byly prožitky přímo na Antarktidě, kde se každý den stalo něco neuvěřitelného. A další den zážitky ještě překonával a desátý den už jsem jen s úsměvem děkoval životu, přírodě, bohu...
Čtvrtek, 11. dubna 2024, 17:04
I poblíž historického centra Olomouce se kolemjdoucím občas naskytne nevšedně detailní podívaná na Měsíc a další vzdálené objekty vesmírné oblohy. Přímo ve městě totiž své dalekohledy a znalosti nabízí lidem hvězdář v ulicích Michal Štipl. I v silně...
Jak jste zvládali dlouhé dny na palubě lodi? Viděl jsem, že jedno z hesel výpravy bylo Pay to be a slave, tedy že jste platili za to, abyste mohli být s nadsázkou otroky? Jak náročné tedy bylo obstarat historickou plachetnici?
Bylo to hodně náročné skrz střídání se po čtyřech hodinách na hlídkách ve větru v dešti za sněhu ve všechny denní doby. Ale paradoxem je, že pokaždé když jsme lezli zmrzlí z hlídky nebo totálně durch, co jsme se střídali po půl hodině, každému svítily oči radostí. Co byl ale pro mě problém, byla jazyková bariera, anglicky jsem nemluvil s výjimkou základních věcí po 12 let a v rychlosti s dialekty celého světa mi to trvalo, než jsem se do toho zase dostal.
Měli jste možnost pozorovat tamní divokou přírodu, jaké byly nejzajímavější momenty?
Asi osmý den jsme jeli na Antarktidě na člunu zodiak a Anna chtěla zajet k jednomu ledovci, že je tam tuleň leopardí. Tak jsme se se vzdálili od ostatních, jeli tam a zastavila nás poblíž velryba, která kroužila na 50 metrů od nás. Vypli jsme motor a začala kroužit kolem nás a přibližovat se. A když už jsme mysleli, že je po všem, tučňáci kousek od nás začali skákat z vody a za nimi následovala ta velryba, která se přibližovala k nám až svou přehlídku a kroužení skončila asi pět metrů od nás. Vidět, slyšet a vnímat tak nádherné zvíře a moct velrybě koukat do očí byl neskutečný zážitek. Byla tam jen pro nás.
Svou zkušenost z plavby jsi postupně sdílel na sociálních sítích i prostřednictvím videí či fotek. Reálný zážitek byl asi nepopsatelný, třeba z pohledu rozměrnosti ledovců a podobně?
Je to tak. Vplujete do největší divočiny světa, do země nikoho, připadáte si jak v pravěku, poté když vysvitne slunce jak někde v ráji a za chvíli se rozfouká, zatáhne se a člověk si připadá zase jako někde pekle. A to jsou zážitky, které se těžko předávají, ale zase podle výrazu v očích, když to někomu vyprávím, tak se zdá, že se mnoho lidí dokáže navnímat.
Byl pro tebe takový komplexní zážitek z plavby, prostředí, setkání s mnoha zajímavými lidmi z různých zemí určitou „životní lekcí“ a velkou inspirací? Asi bylo i hodně času přemýšlet na různými věcmi…
Získal jsem spoustu nových kamarádů z celého světa. Někdo mi seděl více, někdo méně. S někým se uvidím a s jinými jsme si na konci plavby jen podali ruku a popřáli vše dobré. Byla pro mě lekce si uvědomit, že každý jsme jiný, s každým nemůžeme být přátelé, a to že spolu nevycházíme si nemusíme brát osobně a v respektu si můžeme popřát dobrý den.
A je pravda, že tuto plavbu jsem pojal hodně o sobě a o přemýšlení o životě, kam dál směřovat a taky najít více cestu k sobě... V posledních letech jsem se věnoval hodně práci a přiznám se, že jsem dost opomíjel sebe a určité napojení se na sebe samotného bylo součástí cesty, kdy jsem hodně času na lodi trávil o samotě ve stěžních, v knihovně a na pevnině se zvířaty.
Na jak dlouho ses odpojil od komunikace přes mobil? Jak běžely tvoje aktivity v Olomouci jako Ololoď, Ološlapy či Olodvorek, když jsi byl pryč?
Odpojení bylo na delší dobu, ale díky sestře Veronice a naší úžasné Kačce jsme vše zvládli a mohl jsem si to dovolit. Za což jim moc děkuji. V zimě jsou naše služby navíc pozastaveny a tento čas je věnován přípravě novinek, kdy na té letošní pracujeme už tři roky a čeká se jen na závěrečný finiš (usmívá se).
Plánuješ v budoucnu další podobné výpravy, nebo máš jiné dobrodružné sny?
Ano, v posledních letech jsem se hodně věnoval surfingu a jezdil do teplejších krajin, kdy jsem si uvědomil, že ve vodě je to krásný, ale hold jsem dobrodružné povahy a proto, aby člověk cítil, že žije a jeho duše se dostala do stavu jakéhosi opojení mě lákají trošku drsnější podmínky. Stejně tak je zajímavé, že moje dvě nejoblíbenější města jsou Cape Town, Ushuaia, místa nejvzdálenější na kontinentech, stejně tak Cuzco v Peru, město vysoko v horách. Cítím se dobře, když vnímám, že žiju a mohu posouvat také své vlastní limity. Kromě oceánu mě nyní lákají vysoké hory a dál poznávat polární oblasti. V hlavě už se rodí další touha a počkám si, kam mě zavolá příště.
Pondělí, 18. října 2021, 09:09
Srdce Šimona Pelikána bije pro lodě a pro Olomouc. Ve stotisícovém městě rozjel před sedmi lety turistické plavby po řece Moravě. Následoval Ološlap a letos neobvyklý, tak trochu ukrytý, kulturní prostor v centru Olomouce – Olodvorek. Podnikavý...
Chceš nám něco sdělit?Napiš nám
