Poslední den čtyřiadvacáté zastávky legionářského vlaku je přímo příhodný. 28. října 1918 vznikl samostatný československý stát. A právě československé legie na tom měly nesporně velkou zásluhu.
Přestože značnou část osamostatnění zařídila trojce Tomáš G. Masaryk, Edvard Beneš a Rastislav Štefánik, bez jednotek zahraničního vojenského odboje za první světové války by pravděpodobně byla šance na osamostatnění menší. Legionáři působili v Itálii, Francii a Rusku. Právě o bojích v Rusku a životě na Transsibiřské magistrále projekt je. Celkem dvanáct zrekonstruovaných vozů nabízí pohled na to, v jakých podmínkách, a jak vlastně vojáci žili.
Počínaje dneškem až do 28.10. probíhá komentovaná prohlídka ve všední dny v 13:00, 14:00, 15:00. O víkendu od 10:00 do 13:00 každou celou hodinu. Bez přednášky můžete vlak navštívit ve všední dny od 8-16 hodin a o víkendu od 9-16 hodin.
Mým průvodcem se stal bratr desátník Zdeněk Votava, velitel 2. družstva. Profesionální průvodce začal povídáním o historii a uvedl všechny podstatné milníky československé legie. „Vyprávěl jsem to tak z rychlíku, kdybych o tom měl povídat podrobně, tak jsme tady podstatně déle,“ řekl Votava.
Jako první jsme začínali v ubytovacím vagonu, takzvané Teplušce. Uvnitř byla malá kamínka, která vydávala příjemné teplo, proto jsme se všichni kolem nich úzce semkli. Byla nám docela zima, přesto se to nedalo srovnávat se zimou, se kterou se museli potýkat legionáři na Sibiři. Výklad nás poslouchalo zpočátku osm, ale postupně se přidávali další zvědavci a ve větším počtu jsme procházeli zbývající vagony.
Jeden vagon obývalo v průměru 16 vojáků. Na malém prostoru se museli dělit o místo mnohdy i s párem koní. Jak ale náš průvodce řekl: „Na ten smrad si časem koně zvyknou“.
Další v pořadí byl štábní vůz. Už předtím jsem tam potkala dvojici, která si se zájmem prohlížela vystavené uniformy a dokumenty. O historii se velmi zajímala a dokonce měla i pár zvědavých dotazů.
Celou prohlídku se nás pan Votava ptal na otázky z historie a společnými silami jsme se je snažili zodpovědět. „Víte, jak dlouho trvalo než poslali přes Transsibiřskou magistrálou poštu?“ zeptal se třeba. Následovaly tipy od deseti dnů do dvou měsíců. Nakonec jsme se dozvěděli, že to stihli za čtrnáct dnů, dnes by to vlakem trvalo osm dní.
Průměrný věk legionářů byl 26 let. Byli to mladí muži, proto není čemu se divit, že měli také své choutky. Nebylo výjimkou, když si přivedli do vlaku dívku nebo když sami navštěvovali nevěstince. Odtam si přinášeli i různé pohlavní nemoci. Někteří dokonce raději spáchali sebevraždu, než aby se zdlouhavě a s nejasným účinkem léčili. To, i více jsme se dozvěděli ve zdravotním vagonu.
Předposlední vagon, který jsem navštívila byl prodejní. Byl zařízený v reálném duchu, jak opravdu v minulosti vypadal. Daly se tam koupit konzervy a další jídlo, které přebývalo ve skladech. Nyní se tam také dá podle jména dohledat historie konkrétního legionáře.
Pokud víte, že váš předek v legiích bojoval, můžete tam zjistit více. Můžete přímo ve vlaku nebo také na stránky www.legie100.com. „Vždycky oceníme, když nám lidé pomůžou rozšířit naší databázi, ať už fotografiemi, deníky nebo korespondencí,“ říká Votava. Pokud máte takové materiály, Československá obec legionářská to jistě ocení.
Legiovlak toho nabízí ještě daleko více, však se můžete sami přesvědčit.
Dne 28.10. dokonce dojede i parní lokomotiva, nejstarší provozuschopná mašina na našem území. Pro mě to byl velmi nevšední zážitek a ráda jsem se dozvěděla něco nového.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
