V pondělní pravidelné rubrice PO STOPÁCH ... se podíváme na život významného právníka a lékaře Zikmunda Albíka z Uničova, který to za svůj život dotáhl až na dvorního lékaře Zikmunda Lucemburského.
Mistr svobodných umění, doktor práv a lékařství a osobní lékař českých králů se pravděpodobně narodil roku 1358 v německé rodině v Uničově. Studoval medicínu v Praze, od roku 1399 se stal osobním lékařem krále Václava IV., jemuž prý nejednou radil, že „jediný dobrý nápoj je víno“. Odešel na studia do Padovy, kde roku 1404 získal doktorát práv. Po skonu pražského arcibiskupa Zbyňka v roce 1411 byl králem dosazen na arcibiskupský stolec, ačkoli neměl ani nižší kněžské svěcení. Nechal se vysvětit a byl potvrzen kurií. V roce 1412 se však úřadu vzdal a vyměnil jej za hodnost probošta vyšehradského, která byla spojena s úřadem nejvyššího kancléře Království českého a pro jeho osobu s titulem arcibiskupa caesarejského. Stal se kancléřem univerzity a dále se věnoval medicíně.
V období bouří spojených s kauzou Husova učení se patrně snažil působit smířlivě. V roce 1413 jej král Václav jmenoval do rozhodčí komise mezi Husem a Štěpánem Pálčem a dalšími mistry. Po smrti krále Václava, již ve víru husitských bouří, Albík z Uničova opustil Čechy a stal se osobním lékařem Zikmunda Lucemburského. Albík z Uničova sepsal mnoho lékařských spisů. Mezi nejvýznamnější patří Regimen sanitatis seu Vetularius, neboli Pravidla pro zachování zdraví. Mimoto sepsal pojednání věnující se matematice, právu, astronomii a filozofii.
Redakce Olomoucké Drbny děkuje Vlastivědnému muzeu a autorům knihy Osobnosti Olomouckého kraje za možnost zveřejnění původních textů.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
