Pondělí, 26. prosince 2022, 13:12
V těchto dnech si připomínáme sto dvacet let od narození prozaika, esejisty a překladatele Jana Čepa. Básník času, který se snažil zachytit jeho uplývání, básník úzkosti a tajemství, básník země, smrti, jitřního zraku, ale i náš nejlyričtější prozaik. Jan Čep byl úzce spjatý svým životem i dílem s hanáckým venkovem.
Jan Čep se narodil se 31. prosince 1902 v rolnické rodině v Myslechovicích (nyní části Litovle) jako nejstarší z deseti dětí. Otec Jan si přivydělával stolařinou. Tři děti však záhy zemřely. Obecnou školu navštěvoval v Cholině. Zde také ministroval ve farním kostele Nanebevzetí Panny Marie. Studoval na zemském reálném gymnáziu v Litovli. Ve škole vynikal a patřil mezi nejlepší. Byl vážný, odměřený, ale družný a veselý. Zadumaný kopec Rampach, setkávání se spolužáky gymnázia, profesor, angličtinář a básník Eugen Stoklas, pilné studium jazyků – to všechno představovalo svět jeho dětství a mládí. Tak jej také zachytil v eseji „Moje Sedmimostí“.
Po maturitě odešel na studia češtiny a angličtiny na FF UK v Praze. Studia však nedokončil. Využil nabídky překladatele a vydavatele knih Josefa Floriana k pobytu ve Staré Říši. Zde začíná překládat francouzské autory (například Henriho Pourrata a Georgese Bernanose). Potom začal publikovat časopisecky (Tvar, Akord, Listy pro umění a kritiku) a zakotvil jako redaktor v pražském nakladatelství Melantrich. Stýkal se s řadou osobností literárního světa. Mezi ty nejvzácnější patřili znalec starší české literatury Josef Vašica, literární kritik Bedřich Fučík a básníci František Halas a Jan Zahradníček.
Po únoru 1948 byl Jan Čep jako autor křesťansky orientované literatury nežádoucí. V srpnu 1948 se rozhodl emigrovat. Po krátkém působení v Mnichově jako komentátor Rádia Svobodná Evropa žil od roku 1951 v Paříži. Zde se také oženil s dcerou zemřelého literárního kritika Primeros Du Bose. V polovině šedesátých let jej postihla mozková příhoda, která znemožnila další veřejné aktivity. Zemřel 25. ledna 1974 a byl pohřben v rodinné hrobce v Celle-St. Cloude nedaleko Paříže.
Neděle, 11. prosince 2022, 13:14
Pohořanský masakr, kdy vrah v Pohořanech na Olomoucku v polovině devadesátých let zastřelil tři věřitele, popisuje nová kniha Olomoucký pitaval - Skutečné kriminální příběhy historika Jiřího Fialy. Druhý díl přinese i kapitoly o vraždě faráře z...
V roce 1926 mu vyšla první kniha povídek nazvaná Dvojí domov. Dvojí domov je základní čepovkou metaforou: na jedné straně je to život, který žijeme, jakési fyzické přeludné bytí a na straně druhé je t o domov duchovní, metafyzický, který nás přesahuje do věčnosti. Vrcholu dospělo jeho dílo ve třicátých letech v povídkových souborech Zeměžluč, Letnice a Děravý plášť. Prolínají se zde lidské vztahy a prožitky. Člověk je pro něj úžasným tajemstvím. Z dalších děl můžeme uvést román Hranice stínu, povídky Vigilie, Modrá a zlatá či Lístky z alba. Druhou oblastí jeho tvorby byly eseje, vzpomínky a proslovy. Vyšly v souborech Události a lidé, Rozptýlené paprsky, Samomluvy a rozhovory, Poutník na zemi, Sestra úzkost.
Čepovo dílo u nás samozřejmě s výjimkou šedesátých let nesmělo vycházet. Zásluhou Bedřicha Fučíka a Mojmíra Trávníčka vycházelo samizdatově v rámci rukopisné edice VBF. Dnes je k dispozici téměř celé Čepovo dílo v podobě sebraných spisů. Vyšla i Čepova korespondence s Janem Zahradníčkem, Josefem Vašicou a dalšími literáty. Z posledně vydaných prací můžeme uvést eseje Jan Čep: Meditace (Brno 2019) a Vzájemnou korespondenci Jana Čepa s Henrim Pourratem v překladu Jana Zatloukala a Hany Krpcové ( Brno 2021).
Také v našem regionu našel Jan Čep svoje obdivovatele, ctitele a čtenáře. K záchraně a zpřístupnění Čepova díla v době normalizace přispěl plumlovský badatel a literární sběratel Ladislav Šebela (1932–2012). Shromáždil rozsáhlý archiv obsahující fotografie, dopisy, knihy a další materiály. V letech 1975–1996 vydával čepovské novoročenky. Vycházely v počtu třinácti až čtyřiceti kusů ve formátu A4 jako strojopisy doplněné úvodním slovem a později i fotografickou přílohou. Obsahovaly ukázky z Čepova díla, překladů, promluv. V roce 1977 zde byla například uveřejněna Čepova pohádka Holubí princezna. Spolupracoval na nich s editorem Mojmírem Trávníčkem z Nového Hrozenkova a s holešovským vlastivědným badatelem Františkem Rafajou.
Zvláště cenné jsou sborníky Kterou Čepovu knížku máte nejraději? (anketa, 1974) a Vzpomínky na Jana Čepa (1976). L. Šebela zde využil kontaktů s nejmladší Čepovou sestrou Ludmilou Sorbiovou ( 1919–1990) žijící v Nové Dědině u Konice, která také přispěla do obou sborníků. V Plumlově jej navštívily Čepovy děti – dvojčata Klára a Jan.
Ze svého archivu připravil v létě 1998 v prostějovském muzeu výstavu nazvanou Jan Čep – básník dvojího domova. Rozsáhlý Šebelův archiv také posloužil Mojmíru Trávníčkovi při psaní monografie o Janu Čepovi Pouť a vyhnanství (1996) a Michalu Bauerovi jako editorovi knihy Jan Čep ve vzpomínkách své rodiny (2007).
Neděle, 23. října 2022, 09:56
V těchto dnech si připomínáme nedožité devadesátiny literárního historika, vysokoškolského pedagoga, bohemisty a prozaika Josefa Galíka. Byl pozoruhodnou osobností české literární vědy, rozkročený mezi Olomoucí, místem, kde studoval a pracoval na...
K nejlepším Čepovým pracím patří povídka Cesta na jitřní. Poprvé vyšla v roce 1930. V nakladatelství Melantrich ji vydal Bedřich Fučík a doprovázely ji ilustrace Václava Maška. Vrací se v ní do doby Vánoc svého dětství, kdy se brodil závějemi sněhu cestou do kostela v Cholině.
Tma té noci byla podivně živá prostoupená prýštěním tajemného světla. Byla tichá jako po nějakém otřesu, proniklá blažeností záhadné spoluviny. Jasnost andělských křídel našeho dětství v ní zanechala nehasnoucí stopy, čteme v úvodu povídky.
Cyril Nedoma jde po cestě se svou matkou do kostela své farnosti. Na této cestě se prolíná cesta jeho dětství, cesta zemřelých i cesta vedoucí do věčnosti. Než se nadáli, byli u brány a vstoupili do kostela. Třpytil se všecek stříbrem umělého jíní a zdravé tváře venkovanů, zalité světlem, neprozrazovaly nic ze své nedávné proměny. Cyril byl však ještě všecek proniklý vanutím nezemských míst a když od oltáře zaznělo: „Christus natus est nobis,“ vhrkly mu do očí slzy a srdcem mu projelo sladké uštknutí. Tak končí příběh cesty na jitřní.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
