Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Člověk si řekne porod, to bude brutál, ale málokdo pomyslí na to, co se děje s tělem po porodu. Myslela jsem si, že když předejdu nástřihu hráze, mám vyhráno a vyhnu se všem poporodním komplikacím, a že se mě to vlastně ani netýká. Jenže ouha. Člověk si kýchne a hned cítí, že má problém. A není jediný.
„Tak už chápu, proč všechny maminy nosí oblečení s vyšším pasem,“ řvu na Míru z chodby, kde na sebe čumím jen ve spodním prádle do zrcadla. „Prečo?“ „Protože moje boky jsou úplně jinde, než bývaly!“ A o stehnech rozjetých do stran ani nemluvím. Ta pánev se prostě celá nějak otevřela. Vypadám, jak kdybych se právě rozvázala z nějakého korzetu. „Je to hnus,“ říkám si pro sebe, když tisknu povolené břicho mezi palec a ukazováček. „No jo, ty moja malá Venuša,“ chytá mě Míra za madla lásky až syknu. „Blbečku! Měl bys mě povzbuzovat a ne si ze mě dělat srandu.“
Dva měsíce utekly jak voda a já taky musím myslet na sebe, a tak utíkám na kontrolu na gyndu, jestli je všechno v pohodě. „Vypadá to dobře, ještě si zavolejte za 14 dní na výsledky cytologie, ale myslím, že to bude v pořádku.“ S díkem odcházím a myslím na to, že tohle bylo finální posvěcení toho, že můžu zas začít sexuálně žít. Jenže... Je to prostě divný. Po tak dlouhé době a ještě po porodu (!) si připadám jak panna, která neví, do čeho jde. Navíc se bojím, jak to tam bude jako to, no... Jestli to tam nebude třeba moc prostorný. I když jsme s Mírou dlouho a mluvíme o všem, jsou situace a pocity, které jsou nepříjemné a přece jen je tohle tak choulostivá záležitost (co kdybych si ji musela jít nechat třeba trošku „sešít“?!), že se maličko zdráhám s tím začít. Mám pocit, že když tomu dám víc času, tak to bude lepší. No nic, jednou to přijít musí. Večer ulehám do postele ve svém novém pyžamu. V H&M měli výprodej, takže jsem si koupila rovnou dvě stejného typu. Dlouhé upnuté kalhoty a tílečko (po porodu je mi zima, no). „Lásko, jak se ti líbí moje nové pyžamko?“ zkouším to na Míru, když mi přejíždí rukou přes zadek. „Víc rajcovní by byl už jen skafandr.“ Propukneme v neřízený záchvat smíchu až brečíme. Tlumíme to polštářem, abychom nevzbudili malého. A já jsem ráda, že to smíchem končí. Ještě na to prostě nejsem připravená.
Kdyby byl sex všechno, co bych měla po porodu řešit, bylo by to v pohodě, jenže jsou problémy, o kterých nechcete mluvit absolutně s nikým. Povolené svalstvo pánevního dna zapříčiní spoustu problémů s močovým ústrojím, porod a tlaky při něm zase jiné s konečníkem. O tom prvním bych vlastně ani pořádně nevěděla, kdybych si párkrát nekýchla (pak zjistíte, že to je i při běhu, kašlání, skákání na trampolíně...). Ten druhý se začal hlásit pokaždé, když jsem šla na velkou. „Musím začít cvičit pánevní dno,“ snažím se nenápadně začít konverzaci s mužem, abych mu nastínila svůj problém, protože to s ním prostě musím řešit. „Začni,“ říká nezaujatě a je mi jasné, že oklikou to nepůjde. „Je to všechno na nic! Nemůžu pořádně nic dělat! Mám to tam celé zdevastované, chci si jít třeba zaběhat a nemůžu a ani se pořádně nevykadím, protože to prostě bolí!“ Vysypu to na Míru zoufalá a chce se mi brečet při pomyšlení na bolest, kterou prožívám pokaždé, když jdu na velkou. „Veď si nikdy nebehala,“ odlehčí celou situaci Míra. Je to vlastně to jediné, co pro mě může udělat.
No nic, jak cvičit, si najdu na internetu, ale s popraskaným konečníkem si asi sama neporadím. Chytré stránky mi sice udělují pár rad, které obecně platí i pro hemeroidy (ty se mně naštěstí neudělaly, i když jsou taky častým problémem žen po porodu), ale asi to nebude jen tak na nějaké potírání. Jako každému, je mi to trapné, neumím si představit, že bych s tím měla jít někam na vyšetření, a tak zkouším poradit se prvně s doktorkou telefonicky. „Mastičkou Faktu můžete zmírnit obtíže, ale důležitější bude zaměřit se na stravu a alespoň po dva měsíce nedopustit tuhou stolici. Tohle se hojí špatně a je třeba nedovolit, aby došlo k přílišnému namáhání konečníku,“ dostávám radu k nezaplacení. Jen si představím, jak do sebe cpu tuny zeleniny a mám před očima Vincu svírajícího se v křečích. „Někdy stačí vyloučit mléčné výrobky, ale na každého platí něco jiného, musíte to vysledovat,“ dodává lékařka, když se ptám na něco zaručeného.
„Super, mléčné výrobky jsou popravdě to jediné, co považuji za nenadýmavé, a tudíž to do sebe cpu pořád.“ Běží mi hlavou. Přijde na mě lítost, volám Ivě. „To je samé omezení, nemůžu nic jíst, buď to působí problém mně, nebo miminku. Mám chuť si normálně uvařit a nemůžu!“ stěžuji si jí do telefonu, protože to potřebuji vyřvat. „Drahoušku, musíš to vydržet ještě chvilku, teď je prostě přednější miminko. Většinou po tom třetím měsíci už zvládne všechno dobře vytlačit, tak to přejde,“ uklidňuje mě a já jen doufám, že má pravdu. Už se těším až tohle období skončí.
Protože už asi víte, že píšu blog zpětně, zavádím tuto sekci, abych mohla přidávat poznatky, které přišly až s odstupem času, nebo aktuality, které se tématu týkají a můžou vám pomoci v těhotenství nebo s miminkem, případně akce, které by vás mohly zajímat.
Mléčné výrobky opravdu působily problémy s tuhou stolicí a zhoršování stavu. Vzhledem k tomu, že jsem byla později nucena mléko úplně vynechat kvůli miminku, došlo mi, že to bylo tím. Po dvou měsících bylo po problému. Mimo to, Vincík začal mít před vysazením zelenou stoličku, což zřejmě vypovídalo o intoleranci bílkoviny kravského mléka. Mnoho rad po narození miminka zní: „Pijte hlavně hodně mléka, jezte tvaroh atd., ať podpoříte laktaci.“ Já se jimi řídila a dá se říct, že mléčné výrobky tvořily velkou část denní stravy. Zpětně si říkám, jestli právě to nemohlo zapříčinit jeho intoleranci a bolení bříška. Máte podobnou zkušenost?
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
