Dvaatřicetiletý René Planka sedává v olomouckých ulicích a hraje na kytaru. Nejčastěji ho můžete potkat u drogerie Teta na Dolním náměstí, u bývalého mekáče na Horním náměstí, na náměstí Republiky anebo u Lomené galerie naproti Muzea umění.
Vždycky jsem si myslel, že všichni pouliční muzikanti jsou volnomyšlenkáři, že je jim spousta věcí úplně jedno a mají trochu hluboko do kapsy. A taky mě zajímalo, jestli fakt dokážou vyžít jen z těch peněz, které si vydělají hraním na ulici. „Oficiálně jsem živnostníkem. Vlastním menší bazar se starými hrami a do toho si sem tam přivydělávám prodejem svých básnických sbírek, koncertováním či pouličním hraním,“ vysvětluje René.
Když přijde řeč na to, jaká je vlastně Reného motivace k hraní na ulici, zjistím, že na to neexistuje úplně jednoduchá odpověď. „Kdybych měl odpovědět zjednodušeně, tak na ulici hraji primárně proto, že rád hraji nehledě na místo a čas, ale má to samozřejmě víc důvodů,“ říká. Hraní na ulici je podle Reného taky perfektní věc na seznamování se s lidmi. „Ty, s kterými bych si stejně neměl co říct, hraní odežene a naopak ty stejného ražení, jako jsem já, přitáhne.“
Hraní na ulici je pro Reného podle jeho slov super věc na vyčištění hlavy. „Můžu se na chvíli oprostit od práce mezi čtyřmi stěnami. Je to fajn brigáda bez nutnosti nechat se komandovat nějakými v uvozovkách důležitými lidmi. Zároveň mi to dává možnost nějakým způsobem fungovat pro společnost tím, že se snažím oživovat veřejný prostor centra, ve kterém se většinu dní v roce nic neděje. Ať už hraji pro dobrou náladu nebo pro zamyšlení.“
Konkurenční souboje muzikantů o nejlepší flek se v Olomouci nekonají. „Olomouc je relativně malá, takže zde nefiguruje bůhvíjaký přetlak pouličních muzikantů. Samozřejmě se občas stane, že vyrazím na místo, kde už zrovna muzikant je, ale nemyslím si, že tu momentálně buskuje někdo na pravidelné bázi, spíše nahodile a proto se do této situace moc často nedostávám,“ vysvětluje René, který zároveň dodává, že je rád za každého muzikanta, který něco umí a nebojí se jít s kůží na trh. „Centrum by mělo být živé a nabídnout lidem víc než průchozí bod z místa A do místa B.“
Když přišla řeč na Reného nejoblíbenější místa v Olomouci, vyjmenoval hned tři. „Velmi rád hrávám u Camaieu na Horním náměstí. Je to pěkné otevřené místo a zároveň asi také to nejoblíbenější. Poslední dobou jsem si oblíbil i plac u Lomené galerie, kde je parádní akustika, pokud zrovna neprojíždí tramvaj. Ale tak něco za něco.“
René Planka má za sebou stovky hraní v desítkách měst, řeč tak logicky přijde i na konkrétní zážitky z hraní, o ty podle Reného rozhodně není nouze. Některé z nich René bez příkras zveřejnil na svém blogu. „Je těžké vypíchnout nejsilnější zážitek. Zažil jsem verbální konflikty, alkoholové tance, absurdní komentáře, chytání zlodějů nebo odpovídání na ty nejdivnější otázky. Někdo se mě třeba ptal, jestli jsem slepý, protože mám někdy zavřené oči, když hraju. Ulice je průsečík všech možných sociálních skupin, k nimž by se člověk normálně nedostal a z toho vyplývá to bohatství reakcí.“
„Chci hrát do té doby, dokud mně tato činnost bude dávat smysl a udržím v rukou kytaru. Případně do té doby, dokud nás buskery nějaká ta vyšší politická moc, či spíše nemoc, z ulic nevyžene,“ dívá se do budoucnosti René, kterého poprosím o odpověď na otázku, čím mu kolemjdoucí udělají radost. „Tím, že na chvilku zvolní z hektického diktátu soudobé společnosti a dokážou si najít třeba i jednu jedinou minutu k tomu, aby zvolnili a poslechli si trochu té živé hudby,“ odpovídá René jednoznačně.
Takže až příště Reného potkáte, jak někde brnká na kytaru, nejvíc ho potěšíte tak, že se u něj na chvíli zastavíte a zaposloucháte se do melodie, která bude znít třeba na Horním náměstí v Olomouci.
Foto Jindřich Karas
