Čtete text rubriky Blogy a komentáře. Jedná se názor autora, který se nemusí shodovat s postojem redakce.
Dítě, které je upoutáno na invalidní vozík, budí zpravidla v lidech okolo soucit. Máme tendenci pomáhat, přidržovat rodičům dveře při vstupu do obchodu, usmát se na ně. Pokud např. v obchodě potkáme dítě s autismem (nejde o postižení viditelné), poutá naši pozornost jeho chování – pobíhá, dělá zvláštní pohyby, vydává zvláštní zvuky, je nekontrolovatelné. Pak se podíváme na rodiče toho „nevychovaného dítěte“ a máme jasno – je neschopný a neumí se o své dítě postarat, někdo k tomu přihodí ještě výchovné doporučení pro rodiče.
Přestože se v posledních letech o autismu hodně mluví, zlepšuje se diagnostika, tak rodiče často zůstávají na tyto situace sami. Nakonec se s osudem nějakou poperou. Jaké by to bylo, kdyby k sobě dostali průvodce, který by s nimi prošel obdobím raného vývoje dítěte? V době, kdy se dá na mnohém pracovat, zlepšit? Co kdyby na to prostě jen nebyli sami a někdo jim řekl, jak na to, ptal by se na jejich potřeby, potřeby dítěte s autismem, potřeby zdravých sourozenců nebo i prarodičů? Pro všechny je to nová a nelehká situace. Tuto podporu může nabídnout Středisko rané péče v Olomouci, kde mají dlouholetou zkušenost s dětmi s poruchou autistického spektra. Vědí, jak pracovat s rodiči, jak podpořit jednotlivé členy rodiny a v neposlední řadě vědí, jak rozvíjet dítě samotné. Středisko rané péče nabízí podporu a provázení rodinám, kde vychovávají dítě s poruchou autistického spektra, pomáhají ale také rodinám, kde se narodilo dítě s tělesným, mentálním či kombinovaným postižením. Poradkyně rané péče dojíždí pravidelně do rodin a celé provázení je pro rodiče zcela zdarma a to až do 7 let věku dítěte.
Paní Pávková byla klientkou střediska déle než 3 roky. Její syn Ondra je obrovský pohodář, ale to není to první, čeho si člověk všimne – mnohem dříve si totiž stihnete všimnout toho, jak je jiný. Ondra má taky skvělou ségru Danielu. Paní Pávková je máma, která to v životě nemá jednoduché – zůstala na děti sama, nemůže nastoupit do práce, protože z péče o syna je zcela vyčerpaná.
V ordinaci dětské psycholožky je příjemně. Už o něco méně příjemná je zpráva: „Váš syn trpí dětským autismem.“ Co to proboha je?! Něco už jsem slyšela, ale přesně nevím nic. Celou cestu domů přemýšlím, co bude dál, kdo mi pomůže? Jaké to pro ni bylo, prožít 3 roky s podporou rané péče si můžete přečíst zde.
Největší potíž rodičů dětí s postižením je ta, že nemají tak jednoduchý přístup ke vzdělávání pro své děti. Chybí možnosti hlídání dětí (nebo jsou hodně drahé), tak nemohou jít v klidu nakoupit, aniž by na ně někdo koukal jako na exoty. To je jen malý výčet toho, v čem to mají rodiče dětí s postižením jinak.
Pokud ve svém okolí máte někoho, o kom víte, že by mu raná péče mohla pomoci stejně jako paní Pávkové, dejte jim informaci o tom, že na to nemusí být sami. Dítě s autismem rozhodně není nevychované, je jen jiné.
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
