Navlékám si ji ještě v autě. Parkuji v podzemní garáži obchodního domu. Vzhledem k situaci posledních dní je tu takové prázdno, že by se tu daly pořádat skejtové závody. Před odchodem si svůj nový módní doplněk ještě zkontroluji v odraze bočního okénka. Směju se, ale sám to na sobě nepoznám.
První záchvěv nervozity se dostává při cestě k výtahu. Míjím prvního, druhého, třetího člověka. Nikdo roušku nemá. Ani respirátor, ani šátek, ani šálu. Běžný den na nákupu. Začínám se cítit nepatřičně.
Tenhle pocit nepatřičnosti se pak umocňuje ve chvíli, kdy se otevřou dveře výtahu a vystupující paní se mě lekne. Lidé se mě sice lekají poměrně často a zejména po tahu se lekám sám sebe běžně. Vteřinové setkání s paní však vedlo k automatickému pohybu ruky, která sundala roušku. Dveře výtahu se zavírají.
Držím roušku v ruce a dívám se do zrcadla, zatímco se výtah dává do pohybu. „Když si ji teď sundáš, tak sis ji vůbec neměl brát ty blbče. Sám píšeš, aby lidi nepropadali panice a nebrali regály s moukou útokem, a teď si sám připosranej. Jen kvůli tomu, že nechceš vypadat jinak.. V kůži černocha bys v týhle zemi nevydržel ani deset minut, ty hrdino”.
Fackuju sám sebe a z výtahu vystupuji s rouškou.
Po pár minutách už ani nevnímám, že ji na sobě mám. Nikdo na mě nezírá, nikdo se za mnou neotáčí. Všichni mají tak nějak počesku v p...paži. Zato já se za malou chvíli nebudu stačit divit.
Rozlehlé obchodní centrum je sice téměř liduprázdné, několik nakupujících však míjím.
„Áá, první borec s rouškou, tak okolo dvacítky, zdareec”
„Další! Mladá holka, hezká tyjo, dokonce respirátor, ta bude asi z dobrý rodiny”
„Hele je, další do party. Páreček na nákupu, tipuju okolo třiceti. Ona roušku, on takovej ten zimní nákrčník přes pusu, pravej gentleman, cenim kamaráde.”
První čtyři souputníky jsem potkal během dvou minut. Zásadní ovšem bylo, co se stalo mezitím. Minul jsem totiž 10, slovy d e s e t, důchodců. Trpělivě tlačili nákupní košík, někteří v něm ještě berličku, jiná paní se zase šourala s takovým tím důchodcovským vozéčkem na kolečkách.
Deset seniorů, nula roušek.
Nula i šál, šátků, nákrčníků, prostě nula pokrývek úst. V košíku klasický nákup - od toaleťáku po brambory. Žádné šílené množství, na den na dva. Takže pozítří zas.
Skutečná facka mým snahám o střízlivé hodnocení situace však přišla až s jedenáctou paní v důchodovém věku. Babička se věkem dost možná i přes osmdesát let. Maličká, ještě mírně shrbená tak, že by se za madlo nákupního vozíku mohla držet zubami, a v něm - výdech a nádech - Blesk.
Jeden výtisk Blesku.
A šouravým krokem s ním ke kase.
V její věkové skupině je šance jedna ku pěti, že v případě nákazy bude březen 2020 nejspíš posledním měsícem jejího života. Kvůli Blesku.
Doteď si vyčítám, že jsem si tu bábi nechal “utéct”. Zpětně bych se k ní vrátil a vlídně, avšak důrazně ji sdělil, že pokud si chce ještě pár let užívat vnoučata, ať si vezme roušku nebo alespoň nějaký pěkný šátek nebo šálu, co určitě doma má. Nebo ať zůstane raději úplně doma. Nákup ji klidně dovezu. I s tim slavnym Bleskem.
Neudělal jsem to a teď toho lituju. Zároveň se ve mně mísí smutek s nasraností. Když vyrážím ven, strach je jedna z posledních věcí, které cítím. Patřím do kategorie, která je případnými vážnými následky nakažení koronou postihnuta v desetinách procenta. 99,8% šance na přežití prostě dělá svoje. (Přesto samozřejmě cítím k těm nebezpečným lítajícím nanověcem respekt, a ne malý)
Paní, stejně jako všichni její bezrouškoví kolegové, informace o nebezpečí, kterému čelí, má. Musí mít.
Televize, rozhlas, noviny - i ten její Blesk - nereferují 24 hodin v kuse o ničem jiném. Koronavirus je v posledních dnech i tématem naprosté drtiny společenských konverzací. Informacím nejde v této zemi uniknout, i kdyby člověk chtěl. Najdou si ho. Informace jsou asi jediné, co je v tuto chvíli virálnější než samotná korona. A stejně jsem za půl hodinu strávenou v nákupáku potkal jednu - písmenem 1, slovy j e d n u - paní v důchodovém věku s respirátorem. Na patnáct orouškovaných mladých.
Co s tím?
Nenapadá mě nic jiného, než těm lidem při každé příležitosti sdělit, že vše, co o koroně slyšeli je pravda a že preventivní opatření mají brát vážně. Že oni jsou těmi nejzranitelnějšími. Že celá společnost se staví na hlavu především kvůli tomu, aby ochránila své nejslabší a zároveň ty, kteří ji pomohli vybudovat. Je.
Zavolejte své babičce a zeptejte se jí, jak se má. Co potřebuje. Nabídněte sousedům a známým z okolí, že jim pro nákup skočíte. Stejně má nyní většina z nás o trochu víc času a do týdne se budeme doma kopat nudou.
Čas korony je podle mě ideálním časem přestat se stydět. Přestat se stydět nabídnout cizím lidem pomoc, přestat se stydět domluvit těm, kteří jsou tváří v tvář nové hrozby nejvíce na ráně, přestat se stydět “vypadat jinak”.
Za chvíli bude totiž divné roušku nenosit a přece nechcete, aby se za vámi lidé na ulici otáčeli a skrz pokrývku pusy si navzájem šeptali, co je to za blbce :)
Pro přidání příspěvku se musíte nejdříve přihlásit / registrovat / přihlásit přes Facebook.
