Vichřice Eberhard s sebou v olomoucké zoo nebrala jen stromy, ale ničila i výběhy zvířat. V jejím důsledku zahradu opustili i tři kozorožci. Jejich odchyt nebyl nikterak jednoduchý, ale poslední mohykán, který odolával na svobodě, je už zpátky v olomoucké zahradě.
„Odchytávali se postupně, denně se chodili krmit, byli monitorování pomocí fotopastí, a i díky usedlíkům z oblasti Velké Bystřice se jejich odchyt podařilo zrealizovat. Dva kozorožce dokonce naši zaměstnanci dostihli v bezprostřední blízkosti jedné z chat,“ popisuje situaci zooložka Jitka Vokurková.
Olomoucká zoo chová kozorožce kavkazské od roku 1987. K dnešnímu dni se zde narodilo 151 mláďat. Zoo Olomouc patří momentálně mezi největší chovatele tohoto druhu nejen v Evropě, ale i na celém světě. V roce 1996 na konferenci EAZA (Evropská asociace zoologických zahrad a akvárií) byla pověřena vedením jejich plemenné knihy. Vedoucí plemenné knihy eviduje chov tohoto druhu v rámci Evropy, úzce spolupracuje se všemi chovateli, sleduje genetickou variabilitu chovu, dává doporučení k přesunům zvířat, vyhledává nové chovatele, pravidelně vydává plemennou knihu a na výročním zasedání EAZA prezentuje chov tohoto druhu.
Hledáme-li v přírodě kaskadéry horolezce, pak se zcela jistě musíme obrátit do řad kozorožců kavkazských.Na prudkých skalních stěnách se pohybují už od útlého věku, vlastně velmi brzy po narození a činí tak s neochvějnou jistotou a obratností. Tento druh je na Kavkaze endemitem (nikde jinde na světě se nevyskytuje), konkrétně ho můžeme spatřit pouze v pohořích Gruzie a Ruska, kde žijí vzácně v místech o rozloze pouhých 4500 kilometrů, v nadmořských výškách až 4000 metrů nad mořem.
Jejich počet se v přírodě snižuje následkem nelegálního lovu a odhaduje se na 1500 jedinců. Klesá i díky narůstajícímu chovu domácích zvířat. Ta kozorožcům konkurují při spásání trávy v době, kdy se kozorožci na určitou část roku odeberou do nižších oblastí. Zároveň se od domácích zvířat mohou nakazit chorobami. Rohy dospělých samců dosahují délky až 106 centimetrů.
