Dva kamarádi a kolegové Jerguš Jeso Szczotka a Petr Vrba se rozhodli vyrazit z Olomouce do nejvyšších pater světa. Chtějí zdolat horu Island Peak, která leží v Himálaji a je vysoká 6200 metrů. Cestu Jesa a Petra sledujeme společně. Druhý díl blogu, který píší sami cestovatelé, je tady.
Cesta z Evropy do Káthmándú byla dlouhá a únavná. Trvala celkem 24 hodin. Po příletu se však nekonal žádný spánek. Téměř okamžitě jsme navštívili dětský domov, který podporuje firma, kde pracujeme. Bylo hezké potěšit děti dárky a vidět jejich upřímné úsměvy, radost a vděčnost. Odcházeli jsme však se smíšeným pocitem lítosti a štěstí.
Před námi bylo vyřizování všech formalit, které jsou potřebné k výstupu. Museli jsme taky dokoupit vybavení v proslulé čtvrti Thamel. Ta nabízí nekonečnou nabídku trekového a horolezeckého vybaveni, je to atlas všech vůní a jídel. Vnímali jsme pravý ruch asijského velkoměsta, ale taky přítomné následky relativně nedávného zemětřesení.
Nepálci na nás působí vstřícně, rádi poradí a pomůžou. Nikomu nic nestrkají a nesnaží se prodat za každou cenu. Když jsme měli nakoupeny všechny potřebné věci, dali jsme si zasloužené pivo s příznačným názvem Everest. Sedmička lahvového nebyla vůbec špatná a příjemně nás osvěžila před dvouhodinovým spánkem, který nás čekal.
V pondělí o půl třetí nás měl vyzvednout řidič a zavézt nás na letiště v Ramechhap, které je vzdálené asi 140 kilometrů od Káthmándú a slouží jako náhradní, protože na letišti do Káthmándú probíhá údržba a do Lukly se z něj nelétá. Na řidiče jsme však čekali marně. O půl třetí nikdo nepřijel. Domluva s místními je specifická, z ničeho si nedělají velkou hlavu. Řidič nakonec přijel ve čtyři.
Cesta na letiště trvá čtyři hodiny, letadlo nám letělo v sedm večer. Řidič Rači je bývalý sekuriťák, který v Iráku chránil americké vojáky. Jeho jméno vystihuje styl, jakým s námi jel. Už Rači ne. Za každou cenu chtěl stihnout let, i když věděl, že je to předem prohraný boj. Od divokého stylu jízdy ho neodradily ani stovky pomníků, které lemovaly vysoko položenou cestu, která se kroutí nad řekou Koshi. Všechna čest, nakonec nás dovezl v celku. Letadlo jsme však stejně nestihli. Jelikož se dá v Nepálu zařídit všechno, letěli dalším spojem. Velký dík patří našemu průvodci Tenjinovi, který je v Himálaji velkým zvířetem, ten všechno vstřícně zařídil.
Let do Lukly, to je kapitola sama pro sebe. Nevíme, zda byl nebezpečnější let letadlem pro dvanáct lidí, se kterým to šilo zprava doleva, nebo samotná jízda autem na letiště. Přistání bylo tvrdé, letadlo doslova narazilo do země a celé se zachvělo. Měl jsem pocit, že je to moje poslední minuta. Po přistání jsme se občerstvili a vyrazili.
Kdo nikdy neviděl opravdu vysoké hory, bude prvním pohledem na ně absolutně ochromený. Dva zasněžené sedmitisícové štíty, které stále táhnou oči. Krajina se na trase směrem z Lukly k Everestu mění a člověk nestíhá vstřebávat úžasnou atmosféru Himálaje. Tyrkysová divoká řeka, hluboké údolí, majestátní hory, všude útulné domky místních lidí a malé hotýlky, které za pár rupií poskytují přístřeší pro turisty.
Pozvání jednoho z místních na známé knedlíky momo jsme nemohli odmítnout. Útulný domek přibarvuje atmosféru a výborné jídlo opět zapíjíme Everestem. Náš den pomalu končí, těšíme se do postele, což je prozatím luxus, a chystáme se pohřbít spánkový deficit. Od odletu z Prahy jsme toho naspali skutečně málo.
Zítra nás čeká pochod do vesnice šerpů a pak se pomalu začneme připravovat na horolezecký výstup. S ním skončí pohodlí postele, teplého jídla a relativní pohody. Na pokoji je příjemných pět stupňů a my se ubíráme do říše snů.
Z OLOMOUCE DO HIMÁLAJE #1: Z Olomouce přes nejnebezpečnější letiště světa do základního tábora
